Režie:
Jean-Luc GodardScénář:
Jean-Luc GodardKamera:
Caroline ChampetierHrají:
Jane Birkin, Pauline Lafont, Jacques Villeret, François Périer, Rufus, Dominique Lavanant, Bruno Wolkowitch, Michel Galabru, Jean-Luc Godard (více)Obsahy(1)
Pěstuj si pravačku, jeden z Godardových filmově nejanarchističtějších a nejvtipnějších filmů, v sobě skrývá tři poměrně nezávislé narativní linie: v první z nich se postava filmového tvůrce nazývaná okolními lidmi občas Princ a občas Idiot (hraná značně sebeironicky samotným Godardem) snaží dopravit kotouče s filmem během dvaceti čtyř hodin producentovi; v druhé sledujeme dokumentaristicky zaznamenávané zkoušení písní skupiny Les Rita Mitsouko v hudebním studiu; v poslední linii se pak odehrávají bizarní setkání mezi Individuem a Mužem. Jedním z témat, jež propojují tyto linie, je zkoumání samotného procesu tvorby, který explicitně zobrazují scény se skupinou Les Rita Mitsouko a méně explicitně celý film svou vlastní rozbitou formou, umožňující divákovi, aby si dílo do značné míry skládal dohromady jaksi sám.
Pěstuj si pravačku se nesnaží působit jako dokonale vyhotovený a už dávno zakončený výtvor - spíše je čímsi, co se jakoby teprve utváří před našima očima, chaotickým děním smyslu, osvobodivým nabízením všech možných potencialit významů, emocí, filmu. Godard v tomto svém fragmentárním snímku využívá s mistrnou lehkostí typické prvky své nenapodobitelné poetiky (montáž bez ustání vytvářející nečekaná spojení obrazů, zvuků, hudby a slov; statickou, nicméně s kompozicí obrazu a světlem nesmírně jemně a precizně pracující kameru; používání citací z literatury namísto konvenčních dialogů atd.), aby stvořil dech vyrážející dílo plné humoru, myšlenek a poezie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (34)
Poskládej si svůj vlastní film. Naneštěstí (?) nedává Godard divákovi absolutní svobodu (divák je stále limitován obsahem obrazu), ale ani manuál, odkud s rekonfigurací začít, tip čeho se chytit, aby z chaosu vyvstal alespoň jakýs takýs řád. Výsledek: prázdnota a bloudění (křeč); tázaní se, zda se múza minula s Godardem či s Vámi. 1* za přemýšlení nad tématem výkonnosti vlastní imaginace, 1* z úcty ke Godardovi (tohle byl bohužel první film, který jsem viděl po jeho smrti, a to v rámci piety, rozloučení; inu, ne vždy se výběr filmu povede). 35 % ()
David Lynch a Jean-Luc Godard mají jedno společný - užívají symboliku, nad níž se má divák zamyslet, podle který se má ve filmu zorientovat a utvořit si tak podle ní příběh, ovšem zatímco Lynch svou symbolikou baví, Godard tou svou naopak nudí, a touto "metodou" nás má popostrčit k pochopení filmu. Ale děkuji, nechci. ()
Já se fakt snažil, pro jistotu jsem si to dal dvakrát za sebou, ale je mi líto, nic. Tedy – všecky godardovské ingredience ano, humor tu a tam ano (je-li vaším šálkem humoru třeba Michel Galabru coby pilot dopravního letadla čtoucí v kabině před odletem s galabruovsky kamenným výrazem příručku pro sebevrahy), ale valnou část stopáže zabírající „dokumentární“ scény s muzikanty působí spíš jako špatně zinscenované (autenticitě pravda dvakrát nepomohly zmatečné české titulky, očividně dělané někým, kdo o muzice nemá ponětí, nebo to byl záměr a v originále se taky plácají takové nesmysly? Vzhledem k celkovému rázu filmu fakt těžko říct) a hlavně jsem se v té spoustě omáčky nedohrabal žádného pořádného kusu masa, chci říct myšlenky, ani to nebyl zas takový punk, aby jeden mohl vypnout mozek a ujíždět si na té anarchii; jiný klíč jsem k tomu nenašel. ()
Keď som tento film pozeral, tak zhruba v dvoch tretinách nám vypadol v baráku signál. Možno to bol osud, lebo to, čo som dovtedy videl, mi nedávalo žiaden zmysel a nemám ani v pláne to niekedy zistiť. Nechápem, kto mu to financoval a čo očakával od diváckych reakcií. Oficiálny text distribútora v niektorých tunajších obsahoch sa snaží vysvetlovať posolstvo filmu, ako keby tušil, že naňho nikto sám nepríde. ()
Humor? Výsměch!... O JLG se po bouřlivém roce osmšedesátém v širší divácké obci většinou taktně mlčí, pokud už mluví, tak začasto nedělá mnohým problém odsoudit jeho tvorbu coby „pseudo“ (cokoli). Podle mě se přitom Godardova tvůrčí etapa po roce 1980 v lecčems spíše vystupňovala a stala se ještě více svobodomyslnou, nemyslím si, že by programově popřela vlastní zásady. Zachované jsou hrátky s filmem coby médiem a neutuchající touha všemožně experimentovat pro vlastní potěchu (a na úkor diváka). Takhle bych vnímal i „vtip“ ve filmu obsažený. Jde o to, že Godard neumí vyprávět anekdoty, ale jako málokdo další se dovede vysmát přímočarým postupům vyprávění, takže si (možná na základě náhody, kdo ví) sestavuje vlastní svět, stále ho popírá a cituje při tom všemožné autority. Otázka zajisté zní – interesuje vás takový humor? Neodmítám celek, zamlouvá se mi hravost, kupříkladu perfektně využitá práce se zvukem (celkem typicky). Hlavní zvukový motiv byl v nejednom případě umístěn mimo obraz a režisér ho neodkryl, nechal diváka jen tušit, co se za ním skrývá. Absurdní situace, co s toho vzešly, byly snad jediným verbálním humorem („Platini!“). Zato sám JLG se shodit jednoduše neumí. Coby kníže se ironizuje s očividnou grácií (jedna grimasa?!) a za pitomce jsou osoby kolem něj. Motiv s kapelou mě nepřesvědčil a připadá mi idealizovaný, odtržený od reality osmdesátých let. Myšlení a sny „šedesátníků“ jsou pro jejich účastníky hold nesmrtelné. Dokonale chápu otrávené reakce, my se Godardovi nesmějeme, on se vysmívá nám. ()
Galerie (6)
Photo © Société des Etablissements L. Gaumont
Reklama