Sympathy for the Devil

Stouni nám zazpívají několikrát v různých aranžích stejnou píseň a mezitím se dozvíme kolikrát východní totalitní systémy doslova oprcaly obrovskými čuráky západní demokracii. Takže jediným pozitivem zůstává, že jsem zjistil, že Keith Richards nevypadal vždycky jako reklama na eutanázii, ale že bývával docela pohledný mladík. (21.02.2008)

Zdánlivě chaotická mozaika z citátů a myšlenkových vírů prokládaná nahráváním titulní písně Stounů poměrně přesně postihuje zmatek, naděje i nejistotu konce šedesátých let. V mnohém tak předjímá budoucí vývoj. V tomto kontextu šedesátá léta jsou určitým mezníkem, který jedno uzavírá (reminiscence na druhou světovou válku a předcházející dobu) a druhé otevírá (cesta k postmoderně). Tříšť se mění v přehledný obraz základních tendencí směřujících k 21. století. Silný zážitek pro odolné mozky, které nerezignovaly na vzdělání a schopnost i potřebu myslet a hloubat. I to je špička světové kinematografie. A ne ta nejhorší. (27.08.2007)

Asi bych řekla, že je výrazným znakem všech výrazných děl, že je velmi těžké na ně vůbec koukat. Jen mě to tak napadlo. To se mi tak líbí na těch osobitých umělcích, že když například natáčejí dokument o vzniku písničky, tak vlastně nenatáčejí dokument, ale manifest filosofického směru. Nejlepší je Vše o Evě. (08.08.2010)

Když já (jakožto buran, samouk a nedouk) mám s tímhletím avantgardním a postmoderním uměním (tedy s tím, které je umění, neb tak pravil tvůrce) často problém. Opravdu často nevím, zda to umělec míní vážně, zda si z obecenstva nestřílí, zda to není jen reklamní trik, intelektuálská zhůvěřilost.... etc. Tak dobře, výpověď o době to nepochybně je, zřejmě i koláž, z níž si divák má vybrat a sestavit vlastní film, asi i politický manifest. Je-li to však i politický manifest (který by měl mít za cíl oslovit co nejvíce lidí), pak nechápu tuto formu, nepříliš srozumitelnou, nudící a prudící. I mě mnoho scén silně připomínalo nonsensové scénky od Monty Python (jak zde již uvedli Rabina a Brejlil). Bludný film. (03.07.2011)

Pseudointelektuálské bláboly obklopují svérázně natočené scény ze studia. Ta studiová část je rozhodně zajímavější. Pozorovat Stones při práci na jedné jediné písni je pro jejich milovníky zážitek, ti ostatní zase mohou ocenit Godardův svérázný přístup. Velmi dlouhé záběry, při kterých kamera putuje studiem v podstatě bez toho, že by její objektiv vlastně zajímalo, co zrovna Jagger a spol. dělají. Zajímavé. Bohužel, film má i druhou rovinu, a to jsou ty bláboly. Konečně vím, co Monty Python's vlastně parodovali. Rozhovor s dívkou v lese je sice krásně natočený, ale úplně nesmyslný. Scény z prodejny časopisů a jakýchsi pamfletů jsou dokonce i vtipné (asi tak 10 vteřin), ale nekonečné. No a negři na vrakovišti, to snad byla parodie na svůj vlastní styl, ne pane Godarde? "Skončete už tu příšernou sekvenci." (29.01.2008)