Człowiek z marmuru
Človek z mramoru
Man of Marble
Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrají:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki, Jacek Łomnicki, Michał Tarkowski, Piotr Cieślak, Wiesław Wójcik, Krystyna Zachwatowicz (více)Obsahy(1)
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (78)
Škoda toho rámcového příběhu. Nedával moc smysl a tu herečku jsem nedával moc já, IMHO strašně přehrávala, až se to nehodilo. Snad smyslem bylo ukázat/předpovědět, jaké potíže zažíval při natáčení Wajda. Naopak "flashbacky" byly povedené hodně a především herec/Birkut, od prostého upřímného vesničana až ke změně a prozření. Těch 150 minut uteklo docela rychle. ()
Birkut je skutočný človek z mramoru. Nemá vytesanú iba mramorovú sochu, ale aj jeho telo bolo silné a odolné ako by bol chlapík vytesaný do skaly, ktorá následne dostala dušu. "Poľský Občan Kane" si pohráva s rozprávacou štruktúrou, kedy sledujeme film, respektíve filmy vo filme a príbeh sa odohráva ako napínavá puzzle detektívka, kde však tušíme, že sa nemusíme na konci dočkať stopercentného vyriešenia záhady. Zároveň ide o metaforu povinnosti režiséra hľadať v našom svete pravdu a následne ju zobraziť na plátne. Hlavná predstaviteľka je síce plná energie, inteligentná a pekná, ale fajčí jednu od druhej a už mi z tých cigariet prichádzalo občas zle. Takže tým, čo nenávidia fajčiarov, doporučujem si film nepozrieť, čo by ale bola zároveň veľká chyba, tak teraz neviem. Každopádne som na to vopred upozornil... ()
Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. ()
S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil. ()
Upraveno v únoru 2022. Člověk z mramoru představuje odpoutání se od závazného a spoutávajícího diktátu politické ideologie polského socialistického prostoru. Andrzej Wajda, sám do jisté míry v padesátých letech zatížen režimním směrem, naplno využil svého určitého "privilegovaného" postavení v polském filmu, taktéž známosti s polským ministrem kultury (po uvedení filmu musel odstoupit) a v neposlední řadě té příznivější společenské nálady k odvážnějšímu vyjádření protestu "morálního zneklidnění". Padesátá léta za hradbou socialistickém bloku probíhala v jednotlivých zemích v podobném duchu. Hrdinou byl úderník překonávající pracovní normy o stovky procent, vizí byla šťastná a prosperující budoucnost pracujícího lidu. Propaganda zdatně vytvářela atmosféru i veřejné mínění a nekompromisně potrestala jakékoli zpochybňování své vlastní autority a pravdu moci, ohyzdnou a brutální za svou maskou. Předobrazem byl Piotr Ożański, zedník, slavný a oslavovaný úderník budující krakovskou Novou Huť. Scénář Aleksandera Ścibora-Rylskiho si počkal na své zpracování přes deset let, aby strhl masku totalitním praktikám i souvislostem s tehdejší dobou (závěr zůstal nevyřčený, neboť neprošel přes cenzuru, avšak o několik málo let později byl dovysloven v Muži ze železa). A tak se víra v lidově demokratickou spravedlnost dostala do střetu s realitou a praktikami moci, aby potom pod dojmem vlastní zkušenosti započala donquijotsky bojovat s větrnými mlýny za pravdu, čest a morálku. Andrzej Wajda nezobrazuje brutalitu fyzickou, ale spíše ideologickou, načrtává světce z prostého lidu v jeho přívětivosti a odhodlání, disharmonii skutečnosti, symboly protestu a zatvrzelé hledání odpovědí. Hrdinou morálního zneklidnění je tu Mateusz Birkut (velmi dobrý Jerzy Radziwiłowicz, též v roli svého synka Macieka Tomczyka), umně vytvořený hrdina stalinistické éry. Právě tehdy uvěří ve světlou budoucnost, a byť jej střety s realitou připraví o iluze, neuhne ze své cesty. (Autorem Birkutovy mramorové sochy byl polský akademický sochař Adam Roman.) Hrdinkou morálního zneklidnění je Agnieszka (dalo by se říci snad strojená Krystyna Janda, ale je otázkou do jaké míry za to může vzorec její postavy - novinářka a básnířka Agnieszka Osiecka), mladá žena toužící po nevšední diplomové práci filmové školy. Postupné odhalování minulosti a zákeřných politických pletich je nejvíce fascinující i šokující pro ni samotnou. K výraznějším postavám patří Mateuszův kamarád a rehabilitovaná oběť zlovůle moci Wincenty Witek (zajímavy Michał Tarkowski), špiclík a ochránce socialistické pravdy Michalak (příjemný Piotr Cieślak), a zasloužilejší filmový režisér a stvořitel úderníka Jerzy Burski (jako mladý Jacek Łomnicki, a jako oslavovaný Tadeusz Łomnicki). Z dalších rolí: již starý kameraman Agnieszky (Leonard Zajączkowski), mladý zvukař Agnieszky (Jacek Domański), novohuťský tajemník strany, spoluvytvářející hrdinu, Jodło (Wiesław Wójcik), Mateuszova životní partnerka s vlastním osobním morálním pochybením Hanka Tomczyk (Krystyna Zachwatowicz), překážky třaskavé diplomové práci kladoucí televizní producent (Bogusław Sobczuk), vstřícná televizní střihačka (Magda Teresa Wójcik), laskavější otec Agnieszky (Zdzisław Kozień), nebo prosperující Hančin manžel (Wiesław Drzewicz). Film Člověk z mramoru je zejména politickým protestem, není ublížený, neztrácí sarkastický nadhled a barevné tónování nálad a postojů. Ještě po letech jde o působivé představení a elegantní filmový akt morálního zneklidnění. () (méně) (více)