A co dále, Baltazare

Osel Baltazar a dívka Marie. Dvě čisté, snadno zranitelné a navzájem spřízněné duše na nehezkém to světě. Marie je navíc naivní, nechává sebou manipulovat, svoji nevinnost postupně ztratí (stejně jako iluze, něhu) a Baltazar toho jako osel moc nezmůže (a taky nesrovnatelně víc trpí). Jejich osudy jsou však propojené…Z filmu mám převládající pocit marnosti a lítosti. Zároveň však také solidního filmového zážitku. A takové jsou i 4*, které snímku posílám. (16.07.2014)

Život je někdy i hodně smutný a všichni musí čelit různým nepředvídatelným trápením... Malý černý oslík těžkým nákladům, fyzickému vyčerpání i týrání, dospívající dívka problémům ve vztahu ke svému otci a první lásce s krutým bezcitným klukem, starší muž podezření policie a jednomu nespravedlivému omylu. Na samotném filmu velice oceňuji Bressonovu práci při vyprávění příběhu obrazem, s podmanivou vizuální atmosférou (a dokonce narozdíl od starší Bressonovy tvorby i bez často zbytečných vypravěčských monologů!). Všechny dojímavé či naopak především kruté scény dokázal Bresson natočit a nabídnout s dobře zvoleným odstupem tak, aby divák nenabyl dojmu citového vydírání a zároveň aby to nepůsobilo zcela odtažitě, mělo přesto podmanivé (chvílemi až poetické) momenty a mohlo zapůsobit množstvím emocí. Ona i ta krutá smrt v závěru je díky prostředí louky a stáda ovec mírně poetická... Jenom vzhledem k tomu, jak je tento film hodně smutný, pocitově zcela vyčerpávějící a ke konci až mnohonásobně a bezvýchodiskově depresivní, nejsem si jist, zda se na něj chci dívat znovu. A tady asi mám i menší problém, ačkoliv hodně váhám i nad plným počtem hvězdiček, ta skličující bezútěšnost mě k závěru až příliš rozsekala a já bych si přál v tom najít alespoň jednu malou kapku naděje, která mi tu scházela. :( [85%] (26.06.2021)

Mám pocit, že – podobně jako ve filmu Deník venkovského faráře adaptoval román Georgese Bernanose – převedl Bresson ve snímku A co dále, Baltazare do filmové řeči poezii Francise Jammese. Z ní zde jako by vykrystalizoval příběh o čisté bytosti, která na své životní pouti zakouší s pokorou, nikoliv však beze vzdoru, všemožné rány. Film je až neuvěřitelně tichý, ne však mlčenlivý; mnoho sděluje v náznacích, jen obrazy, gesty. Touto tichostí spojenou s cudnou imaginací se současně celý příběh prohlubuje, dostává rysy metafyzického rozjímání nad světem a životem. Konfrontace osla a lidí dokonce nabývá podoby blízké cestě labyrintem světa za rájem srdce. Obzvláště silné je ve filmu napětí v časech: na jedné straně dětství, spojené s kouzelným, mélickým světem přírody, her a čisté víry, na druhé dospělost plně poskvrněná bezprostřední přítomností (zdařilé je například naznačení lhostejnosti umění a populární kultury k životu, jemuž jsou svědky, v obrazech malířů nezúčastněně jedoucích na klopýtajících oslech, resp. v zapojení populární hudby do tragických scén). Epilogem (a současně epitafem) filmu může být Jammesova prostá báseň Miluji oslíka… Pár veršů ukázkou: „Miluji oslíka, něžný je, / kol cesmín poklidně putuje. // Převáží slabě po silnici / i pytle nacpané pšenicí. // Má milá jej má za hlupce, / ač on vždy jenom básnit chce. // A neustále rozjímá / a oči sametové má. // Tvé srdce, dívko, není něžné / tak, jak je u oslíků běžné: // jímavý hledí na Boha, / blizoučko modrá obloha.“ (08.05.2009)

Au hasard Balthazar je „Crème de la Crème“ všeho, co jsem zatím měla tu čest jako filmový divák zažít. Krutý a zároveň křehký, jednoduchý příběh je vrcholem ryzí kinematografie. Oslík Baltazar je příkladem panenské pokory, snášející tíhu lidského zaslepení. Dobro, se kterým se lidé od nepaměti rodí je zahubeno zlem, hříchy a sobectvím, jež se snadno zakoření a neposkvrněná duše nemá šanci na přežití. Primární smysl humánnosti upadne v zapomnění. Bresson byl unikátním filmovým srdcařem, který natáčel věrný své životní filozofii a podle svého nejhlubšího přesvědčení, bez jakýchkoliv myšlenek na finanční profit nebo uznání. Ve všech jeho mistrovských filmových básních na nás dýchá čistá upřímnost a přirozená moudrost. (07.11.2011)

Súťaž o najroztomilejšie filmové zvieratko histórie kinematografie vyhráva....oslík Baltazar....za ním v tesnom závese Jurášek a po ňom na bronzovej pozícii psík pána Umberta D.. Nechcem byť sentimentálny, pretože ani Bressonov film a jeho zábery na nášho oslíka sentimentálne nie sú (a ani ten záver), ale kedy mám dať plný počet, keď nie filmu, kde mi hlavný hrdina tak neuveriteľne prirástol k srdcu. Áno, film má aj iné kvality, ľudská vypočítavosť a zloba verzus zvieracia naivita a inštinktívnosť, skvelo vykreslený život na francúzskom vidieku a mentalita ľudí, ale ten pravý náboj je proste v jeho očiach a vždy pri pohľade na ne máte pocit, že tú všetku ľudskú "prirodzenosť" okolo neho vníma a chcel by s tým niečo urobiť, len na to nemá prostriedky rovnako ako filmový divák, ktorý musí pasívne vnímať kruté osudy filmových hrdinov zo sedačky kina. Podľa najnovšieho rebríčka naj filmov histórie niekde veľmi vysoko.... (19.06.2013)