Pí

Konečne chápem prečo sú všetci z Aronofskeho mimo. Prvé čo musím povedať, že myšlienkovo tento film nie je ničím novátorský a deduško Pythagoras zo Samu mi to určite dosvedčí. Aronofsky tu dosť mystifikuje štýlom Da Vinciho kódu, čo mne osobne dosť vadí, ale túto maličkosť prevalcuje originalita formy a (zase to používam v súvislosti s Aronofskym) invenčnosť réžie. Trochu mi vadí zistenie, že "sypacie scény" sú robené presne v štýle neskoršieho Requiem, čo môže budiť dojem že sa pán režisér trochu vykráda. Nahradí to ale výborná kamera, strih a hlavne soundtrack, lebo také elektronické orgie som už dávno nepočul. Skutočne to ale Aronofsky odpálil až v Requiem for a dream. 8/10 (30.10.2005)

Hodně ambiciózní prvotina, která podle mě ne náhodou hodně připomíná první snímek Davida Lynche, Mazací hlavu. Osamělý mladý muž žijící v odosobnělém městě plném nástrah, které ho nechápe a které nemůže pochopit on. Aronofsky však svůj psychický horor staví na světě čísel, který je neprohlédnutelný pro obyčejného člověka, ale pro nadaného člověka představuje svůdnou leč smrtelnou past, která nakonec dohání mozek k šílenství. Nejvíc na mě zapůsobila postava Maxova mentora Sola. "Zadrž. Musíš se uklidnit. Přicházíš o rozum. Vydechni si. Poslouchej se. Spojuješ chybu mého počítače s jakýsimi náboženskými bláboly. Když budeš chtít ve světě najít číslo 216, najdeš ho kdekoliv. 216 kroků od rohu ulice k tvému bytu. 216 sekund strávené jízdou výtahem. Když se na něco upneš, přestaneš vnímat všechno ostatní a uvidíš to něco všude." Moc mi neseděla poslední "konspirativní" část filmu, která v mých očích předešlou temnou meditativní atmosféru hodně shodila. Vizuálně skutečně zajímavé. 70% (21.03.2007)

Problém! A zase na mé straně! Na rovinu řeknu, že jsem ten typ člověka, který je rád, že si zapamatuje deset rohlíku, deset deka šunkovýho nakrájet atd. , když jde do krámu. Prostě matematika celkově je pro mě jedna velká neznámá, mám k ní až tak velkou averzi, že jsem i líný přemýšlet o tom, zda mi prodavačka vrátila správně, prostě jí holt musím věřit. Čili má obrovská slabina při sledivání Pí byla přesně v tomhle. Ale já se tak strašně snažil tomu všemu přijít na kloub... Oči jsem měl přilepené, co to šlo na obrazovku, přivřené (to vždycky pomůže...) a když mi různé pospojitosti docvakli, posvátně jsem zatleskal. Pak ale přišel na řadu finální rozhovor a já měl zase mozek anulovaný a už zase jsem ležel s podepřenou hlavou a lá hodina biologie ve škole. Mrzí mě to. Hlavně vůči Aranofskému, který to měl dobře vymyšlené. Jak po trikové stránce (vrtačka= probořený strop od leknutí) tak i intelektuální. Víceméně fajnová filmová fanjšmekřina (hele, tři -f po sobě :D), jenže to prostě nebylo pro mě.... Cože? Jo, jasně. Pan Ostrovský jest připraven na rajčatovou salvu od poroty z matematické olympiády... Tak hrrr na něj (28.10.2008)

Daren Aronofsky dokazuje, že má šanci být nový génius filmové tvorby a jeho talent je již ted jednoznačný. Pí vyprávějící o matematikovi, pro kterého se ze světa stanou jen čísla a matika naprosto vším co má. Depresivní atmosféra, která se dá přirovnat snad jen k Davidu Lynchovi je perfektní a dopomáhají mu i skvělé zvukové a střihové vychytávky, které jsou pro Aronofskyho tvorbu velmi používáné. Jeho střihy, zvuky a kamera jsou opravdu šperkem, který zdobí tento film. Film prakticky jednoho herce, Aronofsky zdepresivněl úplně vším. Jeho pracovna(resp.byt) připomínají snímek Tetsuo a jeho závěrečné vyřešení bolesti hlavy je velmi, velmi šokující. Kamera, která je šíleně konstrastní a černobílá, je naprosto perfektně použitá a využívá celý svůj potenciál. Matematik, který ve všem okolo vidí vzorce a snaží se přijít na význam čísla Pí... Pí dokáže ukázat budoucnost, způsobit pochopení nepochopeného a nebo i zničit člověka. Pí prostě stojí za to. (07.05.2005)

No do πči, to bylo zase jednou soustíčko! Ukrojené černým nožem, napíchnuté na bílou vidličku a s příchutí Aronofskyho vytříbeného režijního stylu. Jenomže tuhle chuťovku jsem blbě rozžvejkal a v krku mi zaskočila. A pak jsem se 80 minut trápil, nevěřícně a nechápavě hledíc před sebe. Tohle bylo prostě na mě moc, na základce jsem sice vyhrával souboje v malé i velké násobilce, pak jsem však přišel na gympl a když učitelka pokreslila za jednu hodinu 16krát celou tabuli včetně obou křídel samými hyperbolami, parabolami, logaritmy, negacemi a negacemi negací, rezignoval jsem. Tady jsem se taky chvilku snažil tomu číselnýmu definování časoprostoru porozumět, ale zbytečně. Nicméně Aronofskyho rukopis je hodně patrný: skvělá hudba, stavy depresí, neobvyklá kamera. One-man-show v podání Seana Gulletteho. No nic, jdu si koupit čtverečkovanej sešit a začnu luštit Ludolfovo číslo podrobněji. Snad z něj vyčtu, kolik budou zítra v obchoďáku naproti stát banány... (14.12.2007)