Humr

Humr je elegantní a vtipnou odpovědí na škarolídské řeči ohledne úpadku a komercializace světové kinematografie. Alternativa stále žije a i ti, co neholdují trikovým komiksovým podívaným, si mohou přijít na své. Snímek divákovi představuje originální temně groteskní svět, který je nejspíš scénáristovou odpovědí na dnešní krizi rodiny a raketový vzestup popularity životního stylu singles. V dystopickém filmovém světě nutí systém jedince vstupovat do partnerských vztahů nekompromisním způsobem. Život v páru je vlastně jediný dovolený způsob existence. Cokoliv jiného vede buď k živoření odpadlíků v hlubokých lesích, na něž se pořádají štvanice, nebo k přeměně v jiný živočišný druh. Jakkoliv je to svým způsobem bizarní úlet a typická festivalová hříčka, na plátně to kupodivu funguje obstojně. Je to vtipné a navíc je možné říct, že trampoty filmových hrdinů mají reálný základ v lidské psychologii a partnerských vztazích. Navíc obsazení je opravdu hvězdné a pro tenhle druh filmové produkce netypické. Colin Farrell si se svým vyhořelým depresivním ňoumou pohrál o poznání úspěšněji než odtažitá Rachel Weisz. A Léa Seydoux vytvořila charakter nekompromisní velitelky guerily, která je v rámci boje proti systému ochotná dělat stejná, ne-li větší svinstva. Festivalová manýra nezadat si s hlavním proudem a utvrzovat svého diváka v tom, že vidí něco umělecky výlučného, vedla k tomu, že film není tak divácky vstřícný, jak by být mohl. Humra bych se neodvážil doporučit běžnému návštěvníkovi kina, který si chce odpočinout a vyčistit hlavu od každodenních trablů. Ale pro fanoušky klubové kinematografie je to dobrá volba. Celkový dojem: 75 %. (18.07.2016)

Yorgos Lanthimos patří nezpochybnitelně mezi nejnápaditější scénáristy současnosti. Velmi pozitivně oceňuji, že má výrazný autorský rukopis a nestaví své filmy podle zaběhnuté šablony. Každý jeho snímek je skutečně jedinečným zážitkem. V tomto filmu vystavěl naprosto šílenou verzi antiutopické společnosti a postavil proti sobě dva extrémy současného partnerství. Na jedné straně je zoufalá snaha lidi párovat a na straně druhá je zoufalá snaha lidem párování nedovolit. V podstatě pouze radikálně zextremnil současný stav ve společnosti a nechal tak krásně vyniknout jeho nedostatky. Tímto nápadem si připravil půdu pro něco těžce šíleného. Tradičně nechyběl ani kopec černého humoru. Přitom je to celé tak jednoduché. Člověk se pouze potřebuje naučit být šťastný a spokojený sám, nebýt na nikom závislý a nikoho nepotřebovat. Teprve tehdy má smysl se poohlížet po drahé polovičce. Jen ten, kdo dovede být maximálně šťastný sám, dovede být šťastný i v něčí každodenní společnosti. Ve všech ostatních případech vstupem do vztahu pouze odjistí pojistku tikající bombě. Lepší tři kousky. (30.04.2018)

Podivnost nad podivnosti. Neustále mi to připomínalo Never Let Me Go namíchané s artovými Hunger Games pro hipster dospěláky. První půlhodina je převelice zajímavá a byl jsem v očekávání toho, co přijde dál. Zvlášť když jsem měl před sebou to nádherné vizuální podání (opravdu to vypadá jako skvělý příklad toho, jak za pár šupů natočit obrazově, především pak barevně působivý film). Jenže ve chvíli, kdy hlavní postava opouští hotel, se příběh noří do toporné kaskády pseudoartových scének, které se pohybují na pokraji sebeparodie. To navíc od počátku filmu podporuje absolutně nucený a nepřirozený hipster vypravěč v podání Rachel Weisz (kterou mám jinak velice rád), který se nám snaží sdělit, jak se Colin Farrell cítil při utírání zadku na záchodě. Můj vztah k filmovým vypravěčům je veskrze kladný, ale už i já jsem pochopil, že dovolit si mít ve filmu vypravěče, je velké umění a kumšt. Humr se tak u mě potácí někde na pomezí zajímavého nápaditého pokusu a trapného kýče. A nezachránila to ani Léa Seydoux, kterou si již definitivně přidávám na svůj zalaminátovaný seznam celebrit, se kterými se můžu vyspat. 6/10 (08.01.2016)

Tomuto „skvostu“ bych rozhodně trochu upravil distribuční název, a to vyškrtnutím počátečního „H“, protáhnutím „u“ a osazením „d“ na konec. Takový titul by daleko lépe charakterizoval ubíjející hemoroidiádu, která dokazuje, že hranice mezi snesitelným bizárem a úmornou artovou pičovinou pro ufony je opravdu tenká. Úmrd slouží výhradně k ukájení uměleckých ambicí nějakého patrně patologicky osamělého řeckého narkáče, jemuž piko vnuklo „fuckt hustou“ existenciální sci-fi vizi dekadentně upadajícího lidstva. Ta spočívá v represivně vynucené ultimativní seznamce „Najdi si partnera, nebo tě proměníme v tapíra!“. Aby ten absurdní kýbl sraček alespoň nějak udržel pohromadě, musel jej náš milý Jorgos Šňupakis dovybavit vskutku neprůstřelnou premisou, že se v blízké budoucnosti začneme všichni chovat jako totální kokoti. Výsledkem je ukrutný pomatený blivajz, táhnoucí se jako tchýnin chrchel, s asi třemi explicitně šokujícími momenty, které však zdaleka nevyváží ty dvě hodiny, během nichž se člověk modlí, aby měl oplechovanou prdel. A nevytrhl to ani jako o život hrající fešácký Kolín, ani rozkokošná Ráchel, od které bych si i v jejích devětačtyřiceti klidně nechal zahřát pneumatiky před velkou cenou, a vůbec by nemusela škemrat. S kapesníkem napuštěným nějakým výživným syntetickým rozpouštědlem bych to možná viděl optimističtěji a zajisté si vychutnal ty přehršle skrytých metafor, artových jinotajů a hlubokých filosofických mouder, ale nedávno jsem odmašťoval plot, takže došlo. (13.01.2020)

Stanley Kubrick konečně našel sobě rovného? Tuto otázku jsem si v průběhu filmu neustále pokládal. Režisér Yorgos Lanthimos totiž pojal snímek The Lobster jako jedno velké utopické drama, ve kterém účastníci, potažmo i vypravěčka samotná, vypráví své příběhy a pohnutky zvláštně neosobním způsobem. První polovina, která se odehrává v Hotelu, je jednoduše geniální - po celou dobu jsem filmu neměl co vytknout, jelikož režisér nám servíruje jednu excelentní scénu za druhou. Nicméně, v polovině druhé, kdy dojde na nějaké city, to začne lehce drhnout. Neříkám, že to snímek úplně pohřbilo, to ne, avšak po strhující neosobní a utopické první polovině mi projevené city herců přišli jako velmi rušivý element celého snímku. Až na tento prvek jsem zcela ohromen. Jsem si téměř jist, že za pár let bude The Lobster brán jako utopický, geniální a zvláštním způsobem divný film, jenž měl velký potenciál, který do puntíku využil. „We dance alone. That's why we only play electronic music.“ (04.01.2016)