Budapešťské povídky

Zajímavá alegorie o putovaní pestrých existencí (každá má jiné encyklopedické znalosti) se žlutou tramvaji neboli šalinou neboli električkou. Jakoby postapokaptytické putování, ale i když 2. světová válka byla taky nemilou apokalypsou. Navíc Maďarsko bylo v týmu, který v této válce skončil až druhý. Jen název Budapeštské povídky mi přišel trochu podivný, protože Budín a Pešt se objeví pouze v začátečních titulcích na dobových záběrech za částečných zvuků Pochodu Radeckého. (12.02.2016)

Musím se přiznat, že až dosud jsem neměl tušení o existenci ČT3, ale to není podstatné, to hlavní je, že tam šel tento zapomenutý nenápadný klenot, kdy v naprostém minimalismu se krásně rozehrávají povahy jednoltivých lidí, kteří tvoří prazvláštní tramvajové společenství. Film má v sobě snad všechny základní emotivní nálady z nichž mě se nejlíp líbilo závěrečné vyznění. (10.04.2020)

Příběh, který je cítit člověčinou. Drama na malém oraničeném prostoru, kde se oderávají drobné všední příběy i zásadní životní předěly. Příběh z těžké poválečné doby, který má v sobě kus poezie a dokáže i pohladit.                                               Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.10.2015)

Lehce absurdní, úsměvná, milá, ovšem i satirická a místy lehce (ale i těžce) depresivní hříčka. Zároveň však též zatraceně pravdivá sociologická sonda do chování určité nesourodé a každou chvíli rozšiřující se skupiny, která nemilosrdně ukazuje na vlastnosti davu (dobře to je vidět na různých situacích-drancování, bitka, vymýšlení čísla, průjezd ohnivým peklem, vybírání barvy, odchod, rozebírání tramvaje, průtrž mračen a mnoho dalších). Na jeho cestě platí nevyřčený zákon; kdo se kvůli něčemu od skupiny odpojí či s ní nesouhlasí, s tím se už dál nepočítá (nebo přímo vylučování určitých jedinců-holič), a to vše je stupňováno narůstající „ponorkou“ mezi členy komunity. A když už jsem u „dopravních prostředků“, vše se točí kolem tramvaje, která je symbolem sjednocení, naděje a života. Vše dohromady tvoří velmi pozoruhodný, ale také kvalitní celek, který člověka nadchne už úvodní maximálně originální zápletkou a udrží si ho až do závěrečných záběrů. Netvrdím, že mi sedlo úplně vše, nezdálo se mi trochu podivné plynutí času ve filmu (dobře to bylo vidět na dětech, jejichž přítomnost a růst naznačuje hodně dlouhé časové období), poněkud zvláštní mi přišlo také oslovení diváka, ale jinak tomuto mému prvnímu Szabóovu čistě maďarskému filmu nemám co vytknout a přiděluju mu slabší, avšak přesto plný počet. Jo a zdejší „rodinný“ žánr je poněkud zavádějící. (01.01.2015)

Z Budapešti se, kdo ví - divák rozhodně ne - jak při výbuchu jedna žlutá tramvaj dostala na břeh jezera. Skupinka poutníků, kteří se chtěli dostat do města, se nezarazila nad tím, že tramvaj je u kolejí, které nikam nevedou, že město není vidět ze žádného kopce, na který se dostali. Nikoho nezarazí, že koleje končí a nikde dál nepokračují. Tramvaj, která by mohla být činžovním domem, jeskyní či karavanou, veze své pasažéry, obrušuje jejich osobitost, až zůstane jen nejvlastnější já každého z nich. Obecná lhostejnost ke krutosti vůči někomu, kdo ještě před chvílí byl adorován, protože skupině zachránil život, lhostejnost vůči dalšímu, kdo se v zájmu celku obětoval, jen vlažný soucit s někým, kdo přišel o zrak. Lhostejnost, jakou denně prožíváme, lhostejnost, se kterou se denně setkáváme. Důležité je zůstat sám v tramvaji a pokračovat v cestě. Moje tramvaj je modrá a její pasažéři jsou ve svém nejvlastnějším já laskaví. (12.02.2016)