Mami!

Působivě natočený film o jednom ne zcela tradičním vztahu mezi matkou a synem, který stojí zejména na přesvědčivých hereckých výkonech a dobře napsaném scénáři. Tímto filmem si u mě Dolan po svém značně průměrném a rozpačitém snímku Tom na farmě opět šplhnul. Jediné, co bych filmu vytknul, je jeho stopáž, která mohla být kratší, ale zase nechci říkat, že bych se nějak nemile nudil. Anne Dorval a Antoine Olivier Pilon, co by milující matka a její nezvladatelný syn, se svých partů zhostili s vervou, a velice dobře jim sekundovala Suzanne Clément v roli duševně narušené sousedky. Celým filmem zní úžasné hudební hity, od Dido přes Ludovica Einaudiho až k mé oblíbenkyni Laně Del Rey, takže to byla vskutku symfonie pro uši. Zkrátka film, který se v rámci svého značně přeplněného a značně vyčerpaného žánru rozhodně neztratí. (19.03.2016)

Psychologické drama MAMI nezapře výchozí dokumentární půdorys nebo vůli autorského týmu zvolit pro svůj záměr východisko evokující poetiku dokumentárního filmu. Úvodní věta naznačuje jak přednosti, tak slabiny tohoto nesporně ambiciózního díla. Zatímco herci hrají v tomto vlastně komorním dramatu tří lidí jako o život, režie jim v tom nepřekáží a řadou lyrizujících scén i atypickým formátem filmu se snaží vycházet vstříc, naopak scénář se ukazuje s přibývající stopáží jako koule na noze. Zjevně nezvladatelný adolescent pohybující se na hranici psychického normálu i matčiny trpělivosti se snaží bojovat sám se sebou. To i snaha ukázat zblízka nesnáze takového soužití, do nějž vstupuje nenadále získaná matčina přítelkyně, je chvályhodné. Méně šťastná je skutečnost, že příběh postrádá napětí, gradaci, nečekané momenty. Tedy to, co lze označit za umělecký nadhled, poselství, misi, ale i divácké vzrušení a zážitek. RAIN MAN, film podobný příběhem, se od MAMI! tohle všechno má. Rozdíl, který je mezi oběma filmy víc než viditelný, naznačuje, že od dokumentárního půdorysu měl autorský tým asi šťastněji postupovat směrem k dokumentárnímu filmu. Od naděje k zoufalství, od zoufalství k možné tragédii. (30.10.2014)

Bolo zaujímavé sledovať tie slovné prestrelky matky so synom a vlastne celý ich vzťah. Ďalši Xavierov podarený kúsok. Avšak ten pomyselný pocit dokonalosti, ako pri Imaginárnych láskach sa v tomto prípade nedostavil. Niečo mi k tomu jednoducho chýbalo. Možno ten pocit "Bang Bang"v srdci. Ledva, ledva s ato prešvihlo cez hranicu 70%. (23.05.2016)

Drama jak bič, ve kterém se poměr obrazu přelévá ze "čtverce" do klasického rozlišení podle toho, jaká nálada právě ve snímku vládne. Už jen tento fakt vás může hodně ovlivnit, agresivní Steve (no nebuďte takoví, s ADHD) jede na kole (nebo na skejtu nebo na nákupním vozíku), je šťastný a rukama odtlačí šířku obrazu do stran. Ale těch šťastných chvil tam zase není hodně, přece jen Xavier Dolan nenatočil romantickou komedii, ale poměrně realistické psycho s četnými vulgarismy, kde se jedna matka snaží přesvědčit své okolí, že může zvládnout svého syna sama. Může? (zhlédnuto ve filmovém klubu o pár lidech, vynikající atmosféra) (12.11.2014)

Dolan dospieva. Zvláda podrobné vykreslenie vývoja komplikovaných vzťahov troch postáv. Highlightom filmu sú síce scény, pocitovo vyboostené popovými šlágrami, čo by sa dalo považovať za lacný trik na diváka, ale nápadité hrátky s formátom obrazu zatienia všetky pochybnosti a odrovnajú každého filmového fajnšmekra. Tak jednoduchý a pritom tak funkčný nápad! Som zvedavý, ake filmy bude nakrúcať v štyridsiatke. (07.04.2015)