Zimní spánek

Be2Can '14 - Volně plynoucí, vizuálně uhrančivé, komorní drama o bývalém herci, jeho manželce, jeho sestře, jeho hotelu, mnoha konfliktech, stárnutí, neporozumění a ztrátě schopnosti konstruktivně a věcně komunikovat, mravních dilematech, kontemplaci a o samotě a osamocení. Nebudu polemizovat na téma údajné změny polohy, posunu poetiky předního tureckého auteura, protože nemám srovnání s jiným jeho filmem. Rád bych se nicméně vymezil vůči tvrzením, která přisuzují filmu jistou divadelnost, resp. možnosti převodu díla na divadelní prkna. To je do jisté míry pravda - je tu spousta dlouhých dialogových sekvencí, jež mají vlastní příběh, vývoj, pointu, ale hlavně vnitřní tenzi, která je doslova magnetizující a nedovolí divákovi ztratit červenou niť. Na druhou stranu podstatnou roli ve filmu hrají turecké reálie (jako výrazový prostředek), jež jsou na míle vzdálené těm z představ většiny lidí. Zimní, bezútěšná krajina kdesi v Anatolii, kde zasněžené pláně v mlžném oparu obklopují hotel ze všech stran, si s ničím nezadá s tou z Angelopoulosových melancholických filmů, symbolem fyzické samoty a vnitřního osamění. A právě o toto působivé vyjádření by byla divadelní hra celkem zásadně ochuzena. [==] Nedá se říct, že by režisér pracoval během nesmírně pohlcujících dialogových sekvencí s dogmatickými tvrzeními. Zaujímá spíše neutrální postoj a nechává diváka pozorovat a rozhodnout se, komu dá za pravdu. Během cyklicky se opakujících rozhovorů (tematicky i lokačně propojených) jde tvůrce takříkajíc na dřeň (emocí), charaktery postav propracovává do hloubky a ty získávají na plastičnosti. Postavy nakonec dojdou poznání, byť každá trochu jinak a trochu jinde. Očekávaný pocit nedořečenosti se na konci bohužel vytrácí. Závěr je příliš doslovný a akademický (a např. oproti Kmenu neustále vrší jednu myšlenku za druhou), což je ale jediná věc kazící dojem na impozantním dílu, jemuž mimo výše zmíněného vévodí intimní atmosféra, vynikající kamera a herecké výkony (především výkon Aydina v podání Haluka Bilginera ve mně bude rezonovat ještě dlouho). Spolu s Kmenem spolufavorit na kinofilm roku 2014. (19.10.2014)

Dlho som tento film odkladal. Hlavne preto, lebo som sa chcel na neho pripraviť. Aj Satanské tango som musel dať naraz, inak by mi to skazilo zážitok. V tomto filme sa veľa kecá. Asi najviac z celej Ceylanovej tvorby. Ako keby chcel v priebehu 3 hodín sprostredkovať každú jednu myšlienku aká ho napadlo počas jeho života. A priznám sa, že som veľmi prekvapený, že sa mu to aj darí. Film je plný veľkých myšlienok u nízkych ľudí. Alebo skôr povrchných. Sila slova ešte totiž neznamená, že je človek prototypom dômyselnosti a pokory. Starnúci herec v hoteli( v akom si viem hravo predstaviť svoj život), hľadá problémy, podpichuje, bojuje so svojou pýchou a to všetko v krásnom prostredí Tureckej Anatólie. Zatiaľ čo Once Upon a Time in Anatolia bolo viac ukotvené v exteriéroch, tu prevládajú interiéry. Rozhovory majú štruktúru akejkoľvek soup opery - na ktorú sa film aj odvoláva, pritom ale neprichádza k žiadnemu veľkému rozuzleniu alebo dráme. Postavy sú skrátka rovnaké a veľmi sa nemenia. Nečakajte, že vám to zahreje dušu, alebo to z vás spraví lepšieho človeka, alebo nebodaj naplní nádejou. Film je ale tak myšlienkovo bohatý a remeselne tak dobre spravený, že sa od neho dá len veľmi ťažko odtrhnúť. Vedľajšia línia s chudobnou rodinou je absolútne skvelá a jej vyvrcholenie mi prišlo lepšie ako v hlavnej dejovej línií. Pre mňa rozhodne jedno z najlepších Ceylanových diel. Dokázal mi vo svojich filmoch predstaviť novú tvár Turecka aj Tureckého filmu akú som dovtedy nepoznal. A zamiloval som sa do nej. A Melisa Sozen je nádherná. (30.08.2015)

Totiž, Tři opice nebo Tenkrát v Anatolii jsou svrchované, uhrančivé majstrštyky. Tady si říkám, komu se to chtěl Ceylan pomstít. Motiv vyplňování plytkého, nadarmého života prázdnou slámou, trapnost i žalostnost nabubřelé a falšované sebedůležitosti vyhmátl a předvádí skvěle, ale jako by zapomněl, že konání a existence postavy smí být ubíjející, samotná podívaná ale ne.... nebo jsem na to byla strašně averzivně nenaladěná, zkusím to třeba po letech a uvidím. *~ (10.10.2014)

Starší muž, mladší žena, ponurá krajina - nevím proč, hodně mi to evokovalo tarkovského Nostalgii, byť je příběh i vyznění naprosto jiné. V zimním spánku jakoby všichni pospávají, nikdo si nechce přiznat svůj díl viny, všichni jsou osmělí a reagují na své okolí podrážděmě. Výjimku tvoří Hamdi, který je ochotný, chápavý a chce věci urovnávat, jako protiklad svého afektovaného bratra. Vnitřní zranení vystupuje zvolna napovrh, každý se v jisté části příběhu obnaží, ale nepřináší to porozumění navzájem. (26.09.2018)

Když jsem si dělal dramaturgii filmů, který na festivalu Be2Can navštívím, tak u Zimního spánku jsem se bál, že pro jeho dlouhou stopáž, přetavím Zimní spánek v divákův spánek, ale nakonec zvítězila zvědavost nad čím, že si to kluci a holky v Cannes zaslintaly. Musím uznat, že film má v sobě sílu, která umí přitáhnout a udržet pozornost, ono ostatně u filmu, který je založen na dialozích ani nic jiného nezbývá. Zimní spánek má svoje pihy na kráse. V některých pasažích působí až zbytečně ukecaně a dialogy vedou odnikud nikam. Děj, tak jak ho známe v rovnici, máme zápletku, dáme vývoj příběhu a uděláme finále, tady absolutně neočekávej. Všechno je založený na postavách, jejich vzájemných vztazích, vnitřních duševních bouřkách a fantastických hereckých výkonech. Záležitost jak dělaná pro divadla, ale ty dialogy bych se teda učit nechtěl. Fascinovalo mě jak slovní vatu dokázal během jedné vteřiny vystřídat emotivní uragán. Trošku to střihnout, ale ne zase nějak moc a máme dokonalost. (06.10.2014)