Koyaanisqatsi

Možná jsem úplně mimo, ale já Koyaanisqatsi chápu trochu jinak než většina uživatelů. Godfrey Reggio nic nekritizuje, jen to "zdokumentovává" stav světa jeho očima a nechává, ať se každý zamyslí nad obrazy po svém. Svými obrazy se náš svět snaží definovat a zjednodušit do fungujících obrazů. Mě osobně teda první půl hodina prakticky minula (což zpětně chápu), ale zbytek mi to výrazně vynahradil. Je škoda, že Phillip Glass musí v silnějších momentech sahat po "Pruit Igoe & Prophecies"+"Koyaanisqtais", protože jinak je jeho hudba spíše takové pozadí, nic extrémně depresivně/emočně působivého (přitom ho mám hrozně rád!). Líbí se mi však Reggiova myšlenka nejdříve diváka nechat sledovat obrazy se zvukem, aby mu následně byl podtext prozrazen (závěrečné vysvětlení pojmu). Pro mě to je hodně zajímavý okamžik, kdy své pocity z dokumentu a cítění obrazů srovnám s úmyslem autora... Obrazy, které se mi nejvíce líbily: odraz přírody v zrcadle/skle budov civilizace, kontrast příroda moderní město, srovnání velkoměsta s plošnými spoji a počítačovými procesory (úžasný nápad a taková podobnost), Reggio fascinace pohybem a dopravou, ostrý kontrast klidné přírody žijící vedle uspěchané civilizace... Oproti některým si myslím, že poselství filmu bude aktuální dokud bude lidstvo existovat... Při sledování to není tak působivé, jako při zpětném zamyšlení, takže slabší 4* a chuť na zopakování. PS: ta inspiraci Rona Fricke v Barace právě tímto filmem je velmi citelná... PPS: mám dojem, že obrazy bez hudby není tolik funkční, jako hudba bez obrazů.... (12.03.2010)

Strhující filmové podobenství beze slov o světě >vymknutém z kloubů< ... Naprosto fenomenální spojení obrazových koláží filmového vizionáře Godfreye Reggia s kongeniálními zvukovými plochami minimalistického hudebního mága Philla Glasse. Zásadní artistně-filmový počin první poloviny osumdesátých let, našincem vnímaný v dobách husákovského kulturního temna na polooficiálních videoprojekcích v obskurně-svazáckých brněnských klubech jako byl třeba Essenc coby zjevení z jiného světa... - - - P.S. Skvělý soundtrack obstojí i jako samostatné hudební dílo bez spojení s obrazem, dle mého jedno ze zásadních alb Philla Glasse. - - - P.P.S. Zařazení tohoto filmu do dokumentárního žánru mi nepřipadá zrovna nejšťastnější, leč budiž. Proč se však administrátoři ČSFD zuby nehty brání příjmou fakt, že jde minimálně rovnocenně o film HUDEBNÍ mi zůstává záhadou... :-( (31.05.2006)

Tak toto dílo jsem chytla v TV zhruba někde v půlce a první, co mě na něm zaujalo, byla opravdu geniální hudba, dnes již pro mne známého a originálního Philipa Glasse, která skvěle pasovala k tématice tohoto filmu, a již si pamatuji taktéž z italského hororu Svatyně. Dokonalá byla destrukce budov, stejně tak davy lidí či nekonečné proudy aut. Po zhlédnutí jsem si uvědomila, v čem to vlastně všichni žijeme a že bych nejradši byla na pustém ostrově, nebo někde na samotě, než být obyčejnou funkční součástkou zmodernizované společnosti, která neustále touží po dokonalosti, která je tak strašně hektická a také než být mezi lidmi, kteří jsou dokonale "zmanipulováni" tlakem médií, přetechnizovaností dnešního světa a ztratili tak svoji vlastní osobnost. Lidé jako stroje, jako loutky, jako otroci, jako stádo... (23.04.2008)

Nejhypnotičtější film všech dob, Muž s kinoaparátem 80. let, totálně sugestivní a dokonalá filmová báseň, při které - ačkoli nemá žádný příběh - jsem se napětím v kině 90 minut nemohl pohnout. Také snad jediný film, kde hudba není jen jednou ze složek, ale polovinou díla - do nekonečna bychom se mohli přít, co bez čeho by spíš fungovalo - jestli geniální obrázky bez geniální hudby nebo naopak. I z dnešního pohledu jsou některé scény na tak vysoké technické úrovni, až zůstává rozum stát. Sympatické navíc je, že ač má film velmi silné společensko-kritické poselství, nepůsobí nepříjemně mentorsky. Režisér prostě ukazuje svět jak je a divák si to může interpretovat jak libo... Děkuji za uvedení v Projektu 100. Vidět to na velkém plátně je zážitek na celý život. (12.02.2014)

Taková trošičku Bible Země. Čuměl jsem, jaké všemožné obrazy tento dokument může obsahovat. To pak chápu, proč to točili celých osm let, protože něco tak ohromného se za týden natočit fakt nedá. Koyaanisqatsi by měl vidět každý, měl. Jenže člověka, co mu je svět kolem něj fuka tohle zajímat prostě nebude, a těch lidí je na světě většina. Zničíme se sami, jednou se určitě zničíme sami. Otázka je, kdy to bude a já mám ten pocit, že to bude brzo, hodně brzo. Tenhle dokument na to že byl točený v sedmdesátých letech je stále aktuálnější a jestli něco předběhlo dobu tak rozhodně tohle. Tenhle film totiž ještě nenašel dobu kdy bude skutečně aktuální vědět, co se nám režisér tohoto snímku snažil říct před teď třiceti lety, takřka. A pak už se bude na posteli, starý, usmívat, protože jeho život bude pomalu končit a on s pocitem soucitu bude tvrdit, že nám to říkal. Jenže jak má proboha celej svět začít přemýšlet nad věcí, když každý člověk má většinou sám problémů nad hlavu. Puštěním tohoto dokumentu? Těžko. Kouká se na to hezky, dokáže to divákovi vnutit úvahy o životě jeho a jeho okolí, ale ty úvahy budou trvat půl hodiny? Maximálně. Všeobecně se ví, že člověk je savec laxní a tak jako všecko i smrt Zeměkoule nechá na poslední chvíli. V tu chvíli už bude pozdě a jediné co nám zbude bude tento film. Kdyby Země zanikla, přál bych si alespoň jedno: aby tento dokument viděla jiná rasa, jiní badatelé a viděli, jaký život na naší planetě byl, než zanikl, protože líp to nedokáže nikdo. (09.11.2009)