Maminčin zámek

Toto pokračování snímku Tatínkova sláva v sobě v mnohém jistě nezapře stejného autora předlohy (francouzského spisovatele Marcela Pagnola) i stejného režiséra. V prostředí prosluněné Provence tak se můžeme znovu setkat s rodinou malého Marcela a prožívat s nimi řadu lehce úsměvných situací (včetně  Marcelovy první dětské lásky). Svým celkovým charakterem i některými jednotlivostmi mi přitom tento film připomíná Svěrákovu Obecnou školu. Konkrétně jde hlavně o téměř totožnou scénu, kdy se malý klučina ošklíbá nad rybím tukem, který mu dává maminka před jídlem. A pak je tu jakýsi posmutnělý epilog, který mi připomněl situaci z Obecné školy, kdy Edův kamarád přijde výbuchem výbušniny o několik prstů na ruce a uvědomuje si přitom, že si už patrně nikdy nezahraje na svou milovanou tahací harmoniku. Marcel přišel v dorostenecké věku o víc, než o možnost hrát na tahací harmoniku... Musím říct, že mě daný závěr Maminčina zámku na první dobrou trošku zaskočil. Pak jsem si ale spolu s vypravěčem tohoto filmu řekl: Nu což, "takový už je lidský život. Pár radostí, který brzo vystřídá neutuchající žal. Ale tohle dětem raději neříkejme..." (11.01.2023)

Zdařilé pokračování snímku Tatínkova sláva, nese se v úplně stejném duchu, velice příjemné, milé, pohodové a ta atmosféra je kouzelná.. Prázdniny mají v dětství své nezaměnitelné místo, krása francouzského venkova i přírody je zřejmá, no a když se točí film s láskou, je to znát, pro mě filmové pohlazení.. (10.01.2023)

"Le chateau de ma mere" . Zni to tak krasne a poeticky jako film samotny. Pro me naprosto srdcova zalezitost, i kdyz tam nikdo nejezdi na lyzich. Jeden z mala filmu, u kterych si rikam, ze leto, teplo a slunicko muzou mit prece jen neco do sebe. Asi mi to necim propomina me detstvi u babicky, kde se taky behalo po kopcich a poradali se denni vypravy "na otakarky" a nocni "na lisaje". (02.02.2015)

Druhý díl je věnován mamince. V té Marcel vidí éterickou vílu a dokonalou bytost, která nemá s jinými ženami nic společného, možná to ani žena není. Krásná, křehká, jemná, mnohem alegoričtější, než tatínek, jehož postava se přeci jen víc blíží člověku. Scéna s tajnými úsporami je asi nejhezčí. Závěr mě trochu rozesmutnil, ale nelze mu nic vytknout. Když se člověk jednoho rána probudí a zjistí, že dospěl, není mu do tance. (10.03.2017)

Volné pokračování Tatínkovy slávy jsem si pustil hned po ní a defacto jsem si  prodloužil prázdniny.  Po prvním filmu jsem si nebyl jistý, co mi může další část ještě přinést a ona se , ač se nepustila jinými cestami, nebereme-li za ně , cestu přes zámecké pozemky,  rozvinula v další krásný voňavý svět dětských vzpomínek. Stejný a přece tak jiný. Třeba  první láska s růžovými brýlemi, která vlije, zejména svým přízemním vyústěním, úsměv do tváře.  Jediný zlý člověk bude po právu a vtipně potrestán a mnoho dalších příjemných detailů. A pak konec, konec, který jsem vůbec nečekal...  Další pětihvězdičková nádhera. (20.07.2023)