Prach

Nevím, jestli by se našel umělec, kterého by potěšilo, že někdo na jeho dosavadním opus magnum jako největší přednost vyzvedne pečlivost. (Zvláště jedná-li se o dilo takové suverénnosti, jaké v jeho domovině zdaleka nedosahují ani laureáti titulu zasloužilý umělec.) Přesto: Absolventský film Víta Zapletala Prach je především velmi pečlivý. Volbou a kompozicí záběrů počínaje, přirozeným projevem (skvělých) účinkujících pokračuje, ošetřením rozběhu a dojezdu filmu či kladením úvodních titulků konče. To ale ještě není ta pečlivost coby největší přednost. Pečlivě se dbá, aby se ve filmu nedělo skoro nic, ale aby se toho dělo velmi mnoho. Aby byl divák účasten dramat a traumat jedné každé postavy, aniž by byl nucen přihlížet nějakým dramatickým scénám. Opravdu nevšední pečlivost musí stát za vnitřní napětí překrývajícím poklidem, v němž se celý film odehrává. Zvlášť obdivuhodná je pečlivost způsobu, jakým jsou před diváka kladeny jednotlivé události, aby působily co nejdůrazněji a přitom zcela neokázale. Pečlivě jsou užívány i drobné „návodné“ prvky (např. pověšení obrázku či pověšení bundy), které nemají cokoli vysvětlovat nebo zdůrazňovat nebo (nedejbože) dojímat diváka. Uvedené příklady mají jaksi časovou, upomínací funkci (každý jiným směrem). Díky vší této pečlivosti dosahuje autor velmi silného účinku nejen estetického, nýbrž také otevírá divákovi cestu do hlubin lidského žití, někam k jeho klíčovým uzlům a spojům, aniž by jakkoli psychologizoval, aniž by vůbec musel cokoli říkat, aniž by ukazoval něco jiného než všední vztahy a všední bolesti všedních členů jedné všední rodiny. Je obdivuhodné (a osvěžující), že Zapletal k tomu, co se v jeho filmu děje, nepotřebuje, aby jeho postavy předváděly nějaké (ve filmech tak samozřejmé) hysterické výlevy. Na druhé straně nepotřebuje své postavy ani vměstnávat do nějaké tzv. artové formy. A za třetí neváhám tvrdit, že v Zapletalovi povstává tvůrce silný jako sám Bergman, který se však zcela obejde bez jakékoli bergmanovštiny (ostatně jeho vlastní filmové vzory jsou zcela jiné). Čímž mohu navázat na aspekt, který může (většinového českého) diváka zaskočit, ba i znechutit (dál budou SPOILERY; „navázat“ proto, že v tomto ohledu stojí Zapletal a Bergman na opačných pólech): je to fakt, že coby všední rodinu představuje rodinu věřící (jeden z bratrů je praktikující katolík, což evidentně převzal od rodičů; jednou z charakteristik mladšího bratra naopak je, že v tomto ohledu stojí mimo – musel jsem napsat „stojí mimo“, protože, jak je pro Prach příznačné, není nám umožněno nahlédnout do minulosti postav či do jejich motivací). Křesťanská víra (resp. způsob příslušného nažívání) zde není tématem, provokující je ale samozřejmost, s jakou se postupem filmu představuje coby přirozené zázemí těchto lidí – a je evidentní, že autor se k tomuto zázemí hlásí. Kdo chce, snadno může nejeden tématický prvek Prachu zdůvodňovat právě odtud, já ale nechci. I když vím, že Bergman je svými filmy v právu, vím také, že v právu je i Zapletal, ukazuje-li úplně opačný obraz toho, co může znamenat být členem věřící rodiny. Ostatně gesto ruky v závěru modlitby staršího bratra patří k esteticky nejsilnějším filmovým momentům všech dob. (02.12.2014)

Konečně jeden povedený domácí případ filmového minimalismu. Film, kde jen sledujeme počínání postav v těžké životní situaci, přičemž se neočekává žádné vytahování kostlivců ze skříně a jiná „dramata“. Film, u kterého můžeme v klidu přemýšlet i o vlastních rodinných vztazích a vztahu ke světu obecně. Z těch neokoukaných herců a neherců mi přišla nejpřirozenější Hana Jagošová. Čtyři hvězdičky proto, že autor vše komponuje natolik pečlivě, až to nakonec působí přece jen trochu uměle. (18.05.2018)

Minimalistickým filmům s prvky spirituality fandím, zvlášť když vzniknou u nás. Prach do této kategorie sice rámcově spadá, ale podle mě ji bohužel nedokáže naplňovat - skoro bych řekl, že se zakládá na jejím nepochopení. Narativně vyprázdněné filmy totiž mohou fungovat ve chvíli, kdy divákovi dají dostatek materiálu k přemýšlení. Mohou například zamlčovat, nebo spíš naznačovat motivace postav, provokovat zatajováním nebo jen postupným odkrýváním informací a tak dále. Stejně tak mohou využívat nadpřirozených motivů (nebo aspoň stylem vyjadřovat jejich tušenou přítomnost) k tomu, aby posílily onen spirituální mód. Prach se ale po většinu času omezuje na banální dialogy, které po vzoru Antonioniho (režisérův vzor) mají zřejmě dokládat odcizenost postav, ale po určité době začnou vyznívat skoro až sebeparodicky. Co na tom, že kamera je fantastická a herci po většinu času velmi dobří (fotogenická Hana Jagošová je top)... zkrátka není odkud brát. Scénář je až k uzoufání prostý a postavy neprokreslené, takže v podstatě cokoli, co si do nich divák vprojektuje, vychází primárně z něj a ne z filmu. Náznak určité dynamizace (vztahů, dialogů...) přichází až v závěru, jinak je to od začátku až do konce hrozná stáze. Přitom to napřed vypadá tak slibně. Chci věřit, že ze Zapletala jednou bude vyzrálý tvůrce, ale svým celovečerním debutem spíš pohříchu dává (oprávněnou) munici těm, kdo se rádi rozčilují nad pomalými filmy s postavami čumícími do blba. (10.07.2015)

Pokus mladého režiséra natočit artový snímek. Jsem příznivcem nové vlny, mám ráda artové filmy a nikterak mi nevadí pomalé tempo vyprávění. Ale to podstatné nesmí chybět - totiž to nitro. Do filmu tvůrci dokáží vložit jen to, co mají sami v sobě. Obsazení neokoukaných tváří vidím jako plus, ale úsporné dialogy musí správně vyznít a tady už trochu narážím na prázdnotu místo avizované niternosti. Situaci mohu zažít, leč to samo o sobě ještě není záruka, že jí dokážu přetlumočit, sdělit, vykreslit na velké plátno. Rozhodně nechci být jenom kritická, jako debut vyznívá Prach nadějně, další snímky Víta Zapletala si nenechám ujít. (18.05.2018)

Nevěděl jsem, že se na FAMU učí Dogma 95, ale hodně to vysvětluje, proč je český film tam, kde je. Naivní scénář, který vystačí tak na 20timinutový film. Herci jsou dřeva všichni do jednoho, skoro to vypadá, že měli pod kamerou čtecí zařízení. Hudba žádná, když někdo občas pustil gramofon, byl to svátek. Chápu, že jde o studentský film, kdybych byl pedagog na FAMU, dal bych Vítu Zapletalovi dva mínus a jako domácí úkol pustit si "Halt auf freier Strecke", aby viděl, jak se taky dá natočit komorní rodinné drama o umírání. Na MFFKV se to mezi těmi filipínskými a mexickými dramaty ztratí, ale doufám, že nikoho nenapadne uvádět to v běžné distribuci! Vedení FAMU by si mělo zřídit kanál na Youtube a všechny studentské filmy zveřejňovat výhradně tam, zdarma. (09.07.2015)