Dellamorte Dellamore

Taková zvláštní přezombíkovaná komedie, napůl podle mého gusta a napůl bohužel ne. Každopádně jakous takous originalitou to oplývá, navíc se většina scén odehrává na překrásném hřbitově, no neberte to! Hlavního hrdinu hrobníka a zombie bijce v jedné osobě docela suverénně odehrál Rupert Everett, hlavní šťabajznu a jeho věčnou lásku odmávala svýma řasama do dáli Anna Falchi. V celku to není špatný propletenec žánrů, ale na šílenost to není dost šílené a na horor dost hororové, uvízlo to někde v půli, proto dávám 3*. (16.12.2014)

Hodně zvláštní film. Na první pohled působí jako cool akční horor, ale to moc není, na to je příliš zadumaný. V podstatě všechny postavy ve filmu se chovají naprosto absurdně. Hlavní hrdina je občas citlivý romantik, občas zabijácký sociopat, místní policejní komisař je směšně neschopný a ženské postavy ze sebe vzrušeně vyrážejí naprosté nesmysly. Vlastně mentálně postižený Gnaghi se tu chová nejnormálněji. Ne že bych od filmu, kde se střílí zombíci na hřbitově po desítkách, čekal nějakou velkou realističnost, ale film připomíná tu nejbláznivější komedii například i tím, že ani fyzikální zákony tu moc neplatí - hroby pod náporem mrtvol "vybuchují", useknutá oživlá hlava skáče... Všechny tyhle blázniviny jsou ale režisérem Michelem Soavim natočené jako filozofický horor s nějakou tou romantikou a erotikou. Výsledný mix má pak působivou atmosféru, ale tahle jízda je na můj vkus příliš ujetá a zmatečná. (6/10) (27.04.2020)

O tomhle filmu vím strašně dlouho a popravdě jsem si myslel, že už jsem ho viděl. Až knížka 101 hororů které musíte vidět než zemřete mě upozornila, že tomu tak není. Rest jsem musel ihned dohnat. A musím uznat, že tahle hřbitovní story kde mrtvolnej smrad je všudypřítomnej se mi fakt líbila. Měl bych ale i pár výtek v podobě pár scén, který bych klidně vynechal. Ale bavil jsem se a to myslím smrtelně vážně. (09.12.2021)

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

„V určitém momentu života zjistíte, že znáte víc mrtvých než živých lidi.“ Svérázná hororová komedie o správci italského hřbitova má v sobě vedle slušné atmosféry a neskonalé dávky černého humoru i zajímavý myšlenkový rámec o nemožnosti úniku z onoho prokletého světa... No joo, jenže mě tahle kombinace hororu a komedie prostě sedne jenom velmi málokdy (sedla mi zatím asi dvakrát: v La Grande Frousse, kde je ten „horor“ utlumen, spíše jako součást atmosféry a mysteriózní zápletky, a pak ještě v Spalovači mrtvol, kde je postupně zase výrazně tlumena ta komedie) a ač nemohu popřít, že i zde jsem občas nacházel zalíbení a bavil se, některé scény, kde se mísilo hororové šílenství s divokým nekorektním humorem, byly zase na mě až moc šílené a divoké. Plus k tomu některé motivy (sex se zombie, kanibalismus nebo osudová injekce) natolik úchylné, až jsem občas nadobýval z Dellamorte Dellamore spíše dojem frašky. Hlavní hrdina mi spočátku připadal sympatický a dokud onen černý humor probíhal v souvislosti s jeho morbidním povoláním („Odstraňování mrtvých je veřejná služba!“ :)) nebo čelení úřadně nepřipustitelným případům oživlých mrtvol, bavil jsem se dobře. Ale když to pan Dellamorte začal se svým chováním později přehánět a bez mrknutí oka postřílel celý lékařský personál plný nevinných prospěšných lidí, nepřipadalo mi to sympatické a už vůbec ne vtipné či zábavné. Samotný konec s opravdovým koncem světa se mi sice líbil, vrátil filmu v mých očích důstojnost a jako celek to určitě nebylo k zahození, ale zase nekonal se pro mě ani film, na který bych v budoucnu obzvlášť vzpomínal a jaký bych chtěl vidět znovu. [60%] (21.09.2021)