Dellamorte Dellamore

Cemetery Man alias Dellamorte Dellamore je talianske, romanticko-hororové zombie dielko založené na novele Tiziana Sclaviho. Na paškál si ho zobral režisér a príležitostný herec Michele Soavi, ktorý predtým spolupracoval a inšpiráciu čerpal pri kultových talianskych hororových tvorcoch Dariovi Argentovi či Joe D'Amatovi. Dej sa venuje Francescovi Dellamortemu, ktorý je správcom cintorína v malom talianskom meste a zároveň osamelým smoliarom. Veď kto by sa už len chcel starať o cintorín, na ktorom sa po týždni mŕtvi opäť prebúdzajú k životu? On však svojmu údelu rozumie, nepozastavuje sa nad ním a dbá na to, aby sa prebudení dostali naspäť do svojho zaslúženého stavu, väčšinou tradičným spôsobom aký na zombíkov platí a to zneškodnením hlavy. Má prihlúpleho, no vtipného pomocníka Gnaghiho a celý cintorín (takmer) pre seba. Jedného dňa však jeho stereotyp naruší stretnutie s atraktívnou vdovou, ktorá tu pochováva svojho zosnulého manžela. Začne sa ich pochmúrny románik a zdá sa, že Francesco má šancu dostať do svojho šedého života aspoň niečo pekné. Ona je však počas súlože pohryzená svojim novoprebudeným manželom a zomiera. Hoci si Dellamorte jej zmŕtvychvstanie neželá, aj ona opäť ožíva. S ťažkým svedomím sa ju rozhodne zastreliť a pochovať, čo však samozrejme neznamená koniec... Film samotný je žánrovým mixom a sám so sebou sa často pohráva; strieda romantické momenty s killer zombies scénami, zábavnými vsuvkami s Gnaghim, erotické scénky Dellamortovej lásky či depresívne momenty v ktorých sa náš hrdina snaží vyrovnať sám so sebou. Na rozdiel od svojich strašidelnejších zombie príbuzných však ponúka väčšiu originalitu a nezvyčajnosť, vďaka čomu ho radím k najzaujímavejším filmom aké som mal tú česť vidieť. Tento groteskný, smutný a hlboký príbeh s príjemnými hereckými výkonmi nepatrí k tým na ktoré krátko po zhliadnutí zabudnete a aj známy režisér Martin Scorsese označil tento počin za jeden z najlepších talianskych filmov 90.rokov. (15.11.2010)

Ufffff, tak tohle je fakt úlet. Skvělá kamera, úchvatné in/exteriéry (hřbitov je snově pohádkovej), perlivé dialogy ("Nedělejte to, vždyť mě jenom jí. Může si mě jíst jak se mu jen bude chtít!", "Mě nebudeš nic říkat, já jsem starosta! - prásk - "Ex" atd.), skvělý Rupert Everet a jeho pomocník a k tomu všemu trochu dost ujetý příběh u něhož stále při každé nové scéně přemýšlíte - to je jako fakt, nebo se mu to zdá???? Ač je tu zombíků možná víc než v kdejakém zombie masakru a Everet je tady eliminuje hlava nehlava vším, co je po ruce (pistole, kovový kříž, lopata, krumpáč), horor to není, na komedii je to zase místy až moc ujeté a občas přemýšlivé (intelektuální), takže mi z toho vychází hodně, hodně, hodně drsná černá dramatická komedie. (19.01.2009)

Výstřední, prapodivné, originální a fascinujícím způsobem nechutné. Jenomže scénář jakoby se soustředil jen na jednotlivé scény a rezignoval na hlavní dějovou linku. Střídá se tu zombie komedie s motivem hledání ztracené životní lásky, ale je to špatně nadávkované. V první části převažují zombie momenty, v druhé části zase melodrama. Velkým průšvihem jsou otřesné herecké výkony téměř všech herců ve vedlejších rolích. Ale kvůli mnohým scénám film stojí za vidění, takovou míru vtipné zvrácenosti snad mohl dát dohromady jen scénárista s poněkud vyšinutým mozkem. "On mě jenom jí! Může si mě klidně jíst, jak bude chtít!" ____ KOUSEK DĚJE Městečko, kde se vše odehrává, považuji za peklo. Proto z něj není úniku, proto je hledání lásky vždycky marné a vždycky skončí tragicky, proto nejsou jasné hranice mezi živými a mrtvými, proto si v závěru hlavní hrdina a jeho monstrózní pomocník vymění role - jsou odsouzeni opakovat všechno znovu a znovu. Věčně zatracení. /30. 11. 12./ (30.11.2012)

Posledný „veľký“ taliansky zombie film. Letmý návrat k vizuálnej výstrednosti Pupi Avatiho, Joa D’Amata alebo nekorunovaného kráľa talianskeho zombie filmu Lucia Fulciho nás privedie do 90-tych rokov k tvorbe talianskeho režiséra Michela Soaviho. Ten už na rozdiel od svojich predchodcov vedome narábal s auteurskými prvkami aj s (relatívne bohatým) odkazom talianskych zombie filmov. Z ich výstrednosti vychádzal pri svojej najznámejšej snímke označovanej tiež ako „posledný veľký taliansky zombie film“ – Dellamorte Dellamore (1994). Soavi sa vyžíva v krvavých scénach, v grotesknom prostredí cintorína a talianskeho malomesta, kde vytvára snový, až magicko-realistický svet. Gore prvky zombie filmu prepája s prvkami literárneho romantizmu a citáciami romantizmu a surrealizmu vo výtvarnom umení. Výsledkom je príbeh o samote, hľadaní lásky a limitoch vlastného sveta, v ktorom zohráva ústrednú postavu mladý hrobár Francesco a jeho pomocník Naghi. Zombie film sa premieňa na poetické metafory aj čierno-humorné gagy, hyperbolizovaná „béčkovosť“ sa strieda s elegickosťou a Soavi s nadhľadom završuje jednu kapitolu talianskej kinematografickej tradície. Viac na: https://www.kinecko.com/co-so-zombies-nicit-alebo-interpretovat/ (31.10.2021)

Má to útulné prostředí hřbitova, které prodává nápaditá kamera, atmosféru osmdesátkových hororů a hrdina s jeho problémy připomene Evil Dead 2, ke kterémuž typu filmu tu bylo našlápnuto. Jenže Dellamorte Dellamore není zběsilou černou komedií, ale jen tak si plyne a jeho tlačení na romantiku a styl humoru mě nebaví. (05.08.2023)