Julieta

Kdysi jsem miloval filmy Pedra Almodóvara. Těšil jsem se na každý další a bylo mi lhostejno o čem bude. Ale nejpozději od rozervaných objetí se Pedrových filmů začínám bát. Bát se, že ten film bude zase slabý, a že po geniálních snímcích z konce osmdesátých a hlavně devadesátých let, už nám Pedro nemá co nabídnout. Poslední opravdu vynikající film byl pro mne VOLVER a to už je nějaké doba. Jeho poslední dílko mi ale přišlo ještě mdlejší než nepovedená taškařice v oblacích. Ach jo. řemeslně je to natočené skvěle, krásná výprava, kamera, solidní herecké výkony... ale tohle všechno je málo, pokud scénář vypadá jako tisíckrát omleté obtahy z telenovel, kde děj posunují jen hloubavé pohledy podbarvené unylou hudbou. Je pravda, že Pedro častokrát melodram používal jako stavební prvek, ale vždy ho uměl povýšit či využít ve svůj prospěch. Tentokrát nic. Nada. A i ta nosná myšlenka, neboli téma, působí tak trochu přilepeně a na poslední chvíli. Já se ptám proč? Co se ti Pedro stalo? Neber mi mé iluze a přijď ještě aspoň jednou s nějakým provokujícím a niterným filmem. (08.03.2017)

Šepoty a výkřiky krve krvi, o/d/ nás, ze Španěl. Na nitkách, jež se rády třepí, zauzlují. Visí intimita, věci života. Letí listy minulosti - sladké, hořké, smutné krajiny, s paellou a mušlemi, v níž prošuměly pravdy o ztrátách. Šmouhy zanesené jsou na paletě pout. Smyje je snad proud slov, s myšlenkou na návrat? (02.09.2020)

To nejzásadnější a nejzajímavější - vztah matky Juliety a její dcery - je ve filmu bohužel upozaděno ve prospěch jiných dějových zákrut. Nabízejícím se odůvodněním je to, že Almodóvar volně adaptoval hned tři povídky, z nichž jedna se zabývá aférkou hlavní hrdinky ve vlaku a druhá její návštěvou u rodičů a až v té třetí se řeší její vztah s dcerou, leč také pouze z pohledu matky, nehledě na nedostatek prostoru k jeho zevrubnému podchycení. Přitom zahrnutí dceřina pohledu, který ve filmu zásadně chybí, by bylo rozhodně obohacující, minimálně z hlediska náhledu do jejích psychologických motivací a vnitřních pohnutek. Takhle si sice divák může užít umně natočený film s poměrně silným příběhem o dávných křivdách, o bolesti matky, jejíž dcera se k ní nechce znát, a o nešťastném rozhodnutí raději v sobě problémy a výčitky dusit, než o nich otevřeně mluvit a řešit je, ale zároveň se neubrání pocitu, že mu uniká něco, co zůstalo nevyřčeno. Obě herečky dělící se o hlavní roli jsou tak dobré, že svými výkony téměř dokáží zakrýt to, jak se film snaží tvářit spletitě a chytře, ale přitom obsahuje spoustu děr ve vyprávění a zbytečně přesouvá svoji pozornost na všechno možné, jen ne na to, co mělo tvořit jeho základ. Delší recenze ZDE. (27.07.2016)

Zezačátku nic moc, dokonce jsem film přestal i na chvilku sledovat, ale pak jsem se k němu vrátil a udělal jsem dobře. Tenhle příběh o mateřské lásce a utrpení je opravdu dobrý a silný, s hlavní hrdinkou jsem soucítil, všechny role byly podle mě výborně zahrané, nádherná kamera, padnoucí hudba - tenhle Almódovar se mi líbil. Nepatří mezi jeho top, ale už jsem od něj zažil několik mnohem nudnějších počinů. Pokud máte jeho filmy rádi, tenhle vás nezklame, protože je pro něj naprosto typický. (31.07.2017)

Film Julieta je profesorsky svědomité naservírování autorského rukopisu umělecky stylizované značky Pedro Almodóvar. Divák je ušetřen genderového znejistění, úzkost si tu vystačí s nevinným hledáním osobní sexuality, potřeba výstřednosti koncentruje chybné závěrečné úsudky pochybností a nevinnost se tak stává rituální obětí, uvízlou v zatracení osamělosti. Ticho osamělosti je dominující náladou, potenciál nebezpečí vzájemného nedorozumění se skrývá v potlačování niterného traumatu, zdánlivé maličkosti svádí apokalyptickou pachutí úplného rodinného i osobnostního rozpadu. Pedro Almodóvar dokáže postavit zamýšlený charakter intimního rozvratu bez zaváhání, přesto filmu chybí hluboký rozměr vnitřního světa. Hlavní pozorností ke zkoumání je Julieta Arcos (pozoruhodná Emma Suárez, v mladším vydání zajímavá Adriana Ugarte), učitelka a žena v domácnosti, vytrestaná paralyzováním nepředvídatelnou směsicí traumatu, zklamání a závisti. Liberální přesvědčení pod dojmem svobodného úsudku a v závislosti vlastního ochromení ztrácí rychle běh událostí zpod kontroly, úder osamělosti je rozsáhle zničující. Druhým pokusným objektem zkoumání nakumulovaných katastrof je tu Antía Feijoó Arcos (příjemná Priscilla Delgado, jako starší Blanca Parés, jako miminko Jimena Solano), Julietin jediný potomek a úděl naplnění. Vzájemné odcizení je dílem různých pocitů viny a obviňování, často až vlastní nejtěžší ztráty jsou pomocníky ke vzájemnému smíření. Hlavní mužskou postavou je Xoan Feijoó (příjemný Daniel Grao), Julietin manžel, pracovitý rybář a Antíin milující otec. Odlišné představy partnerské harmonie občas dostávají zákeřné údery i vlastní jistotě. K výraznějším postavám patří také Beatriz (příjemná Michelle Jenner, jako dívka sympatická Sara Jiménez), nejlepší Antíina kamarádka ve společném laškovném objevování krás života ve věku zvídavé nevinnosti dospívání. Z dalších rolí: Xoanova zapškle jedovatá hospodyně Marian (Rossy de Palma), příliš blízká rodinná přítelkyně a sochařka Ava (Inma Cuesta), z náhlého Julietina odmítání zmatený Lorenzo Gentile (Darío Grandinetti), Beatrízina bohatá matka Claudia (Pilar Castro), již vážně nemocná Julietina matka Sara (Susi Sánchez), Julietin nevhodně šťastný otec Samuel (Joaquín Notario), ve všem vždy příkladně spolehlivá služka Julietiných rodičů Sanaa (Mariam Bachir), uctivý domovník Inocencio (Ramón Agirre), či černé svědomí z vlaku (Tomás del Estal). Julieta není špatným filmem svým tématem zpracování i vyhledáním intimního pocitu, vždyť osamělost je nejpalčivější niternou bolestí, ale duše a šarm autorovy práce jsou přece jen již unavené dlouhodobým opotřebováním. (14.04.2020)