Malina

Věřím, že v tom někdo vidí ten správný, tvůrci zamýšlený tvar. Předlohu ani její autorku neznám, film si ke mně našel cestu skrze kladná hodnocení, auru zapadlého klenotu a především Isabelle H. v hl. roli, takže jsem si z toho množství volně navazujících střepů musel seskládat svůj vlastní film. Materiálu k obdivování obsahuje Malina dost, nemusíte ji chápat, abyste si ji mohli užít, ale postrádal jsem nějakou disciplínu, kauzální provázanost scén, ohled na nezasvěceného diváka. Dostal jsem Lynchovinu jak prase a opět skvělou Isabelle Huppert, které zdejší volné pojetí reality umožnilo ukázat dosud neviděné rejstříky projevu. Až jsem měl někdy dojem že sama přesně nezná kontext scény a výrazy hází hodně nahodile, čímž podporuje houstnoucí nervní, surreálnou atmosféru. Zvláštní zážitek. (05.09.2016)

Mám moc rád Bachmannové verše. Mám rád romány Maxe Frische, který jim dvěma zadělal na společné peklo (přečtěte si jeho drama Triptychon). Četl jsem Malinu – je to kniha hodně abstraktní a v určitém věku mladým dámám – neřízeným střelám – životu nebezpečná. V Schroeterově / Jelinekové verzi je tenhle pýthijský běs, který nejčastěji zaniká s mateřstvím, popsán dost věrně. Film má nádherné obrazy, trochu to změlčuje pocit z „osoby“ Maliny, který je zde wendersovským andělem spíš než alter egem – jak to ale zfilmovat jinak nevím. Asi nefilmovat. Carriére je útěšný, Huppert tradičně vynikající... Potíž je v tom, že hlavním hrdinou románu byl Malina – věčný, stále přítomný, laskavý až po samu mez Ženiny sebenenávisti. Jenže: ve filmu je jednoznačně hlavní postavou Huppert – převážit se to nepodařilo. A pak, když udělá Malina první volní akt a přestane Ženě věřit „cokoliv dalšího“, je to vražda právě pro ten akt. Nikoliv sebevražda. A byla to v případě Bachmannové sebevražda? Silné je ovšem přežití Maliny – jeho pohoda uprostřed plamenů – tam je konečně Carriére silnější než Huppert. Tam je satan. Viděl jsem málo zběsilejších filmů – jak by tohle natočil Žulawski? Řekl bych, že intenzivněji. Ale asi by nebyl tak výsostný v „ohních“. Pro tu poslední půlhodinu zvyšuju z „obyčejných“ čtyřech na pět hvězd – protože jsem sráč, když vůbec ještě hodnotím Takové téma. (20.02.2015)

(Neznaje knižní předlohu.) Postmoderní ve formě i substanci, film je brilantní studií subjektivity hlavní hrdinky - či spíše "hrdinek". Postava Huppertové je štěpena sama v sobě směrem ke zbylým dvěma postavám, jimiž se neoddělitelně stává - jestliže přijde o zprostředkovatelskou roli jedné z nich, ztrácí i sebe sama. A feministický motiv je zřejmý - obě zbylé postavy jsou muži. Hrdinka tuto decentraci sebe samé a své rozpuštění v druhých samozřejmě nereflektuje přímo, ale vkládá ji do zpředmětnění sebe samé ve formě vlastních literárních produktů (ony mnohé narážky z jejích děl/ zápisků, kde se mluví, jako např. v úvodu, v němž se sní o /nahrubo přeloženo/: "místě, kde se zaměňují místa a čas, zaměňuji já, ty a ostatní."). Toto smazávání rozdílů také legitimizuje "postmoderní" smazávání rozdílů mezi snem a realitou, sněním filmu ve filmu s narativní realitou, záměnu osob v úvodní a ustavující parabole noční můry (důležitá pro zkoumání vztahu hrdinky k jejímu otci, jež, jak jsem narychlo zjistil, hraje v knize větší úlohu, než jakou jsem, alespoň já, dokázal vypozorovat ve filmu.). Ale hlavně legitimizuje Schroeterovo filmařské umění, které tuto rozdvojenost/ roztrojenost hrdinky dokáže uchopit v různých technikách zdvojování a zrcadlení. /// A to zde není místo zkoumat vztahy mezi jazykem a realitou, jež jsou důležité pro pochopení nejprve oné objektivace hrdinky, (nejen?) z ní pramenícího šíleného vztahu k realitě, a následně tak pochopit formu samotné knihy (kterou též psala žena před smrtí), potažmo formy tohoto filmu. (04.11.2015)

Během sledování jsem se zmítal mezi módy silného zaujetí a totálního vyčerpání (že bych kopíroval Ženino naladění?). Jasnější názor ohledně toho, co mě na tomto filmu fascinovalo (ať již myšlenkově či formálně) a co mě naopak odrazovalo, resp. ukolébávalo, ale vlastně i ohledně toho, co jsem to vůbec viděl, si udělám po druhé projekci, jež je nutností, a na kterouž se těším - proto by byl taky nesmysl jít s hodnocením pod čtyři hvězdičky. Budiž dalším důkazem toho, že jsem s tímto dílem neminul fakt, že jsem si v knihovně objednal knižní předlohu. (06.08.2022)

Na jednu stranu se mi to hodně líbilo filmařsky, herecky a v poslední půl hodině i vizuálně, protože tam mi to krapet připomnělo Posetitěle muzjea, ale na tu druhou stranu to chtělo víc propracovat scénář. Přitom to má tak zajímavý nápad, takový schizofrenně neschizofrenní, ale nějakou větší psychologii jsem v tom čekal, nějaké větší pochopení toho, jakou roli ve společnosti Žena a Ivan mají a jestli skutečně za tím vším stojí pouze Malina... Je to zajímavé, podmanivé a své, s nejednou dost povedenou scénou a taky je to takové typicky divně rakouské, ale asi jsem čekal něco víc než jsem nakonec dostal. Možná mi jen něco uniklo, možná bych potřeboval znát předlohu, nevím. Mám to hodnocení hodně mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec asi dám hodně slabé čtyři především kvůli té divné ale přesto nějak funkční atmosféře. Ale ještě si to rozmyslím. Btw, v poslední době jsem se nějak dost věnoval Elfriede Jelinek, protože jsem v poslední době viděl dva filmy podle její předlohy a jeden film, u kterého se podílela na scénáři. Asi bych si od ní mohl něco přečíst, když mě ta její tvorba tak "chytla" :D Ale je zajímavé, že z těch tří filmů jsem měl dost podobné dojmy - jsou zajímavé, jsou dobré, ale vždycky v něčem nedotažené. A to každý z těch filmů točil někdo úplně jiný... Slabé 4* (09.10.2021)