Režie:
Werner SchroeterKamera:
Elfi MikeschHrají:
Isabelle Huppert, Mathieu Carrière, Peter Kern, Lisa Kreuzer, Fritz Schediwy, Can Togay, Lolita Chammah, Gertrud Roll, Haymon Maria Buttinger, Isolde Barth (více)Obsahy(1)
Malina je jediný román rakouské autorky Ingeborg Bachmann, první část z trilogie Způsoby smrti a jediná, kterou stihla dokončit před svou smrtí na následky popálenin od cigarety ve spánku v posteli. Film popisuje především dějovou linku románu, vztah Ženy k muži jménem Ivan, vztah nevyrovnaný jak intenzitou, tak směrem, vztah, který Ženu zničí. Jako třetí bod milostného trojúhelníku stojí v příběhu osoba Maliny, Ženina mužného alterega, které s ní sdílí její svět, vytrhuje ji z excesů, aby ji nakonec zavrhlo, což v logice filmu „je vražda".
Malina je výsostný text literární postmoderny, který lze jen obtížně převést do jiného média. Werner Schroeter k tomu používá řadu metaforických prostředků, v nichž často nelze odlišit realitu od snění. Obrazově opulentní Malina však i tak může pro mnohé, neznalé autorčina osudu a díla, zůstat pouze těžko přístupným záznamem šílenství jedné bytosti.
(garmon)
Recenze (16)
Během sledování jsem se zmítal mezi módy silného zaujetí a totálního vyčerpání (že bych kopíroval Ženino naladění?). Jasnější názor ohledně toho, co mě na tomto filmu fascinovalo (ať již myšlenkově či formálně) a co mě naopak odrazovalo, resp. ukolébávalo, ale vlastně i ohledně toho, co jsem to vůbec viděl, si udělám po druhé projekci, jež je nutností, a na kterouž se těším - proto by byl taky nesmysl jít s hodnocením pod čtyři hvězdičky. Budiž dalším důkazem toho, že jsem s tímto dílem neminul fakt, že jsem si v knihovně objednal knižní předlohu. ()
Naprosto nekoukatelná zhovadilost, co nemá hlavu ani patu a která svoji prázdnotu a impotenci maskuje rádoby uměleckou manýrou. Filmoví artistní snobští intouši možná budou slintat blahem. Já ne. Jo v devadesátkách byl tenhle typ bizáru in - trochu mi to připomělo vzdáleně, český Cabanovic pokus o dekadentní filmový art Don Gio z téže doby. ()
„Neuvědomuješ si, že jsem dvojník.“ Elfriede Jelinek je tedy jako autorka podepsána pod hodně podivnými až zvrácenými filmy, naštěstí tohle nebylo zdaleka tak úchylné jako Hanekeho Pianistka podle její předlohy, ani tak bláznivě utržené z řetězu jako Děti mrtvých. Celý děj přesto není skoupý na různé bizarně naturalistické prvky a také vyznat se v psychologii Ženy, přivyknout si na její schizofrénní stavy procházející do totální šílenosti nebylo od počátku zrovna snadné... apropo, celkem vtipné je, jak Elfriede J. tu odkazuje i na samu sebe, když hlavní postava o svých výtvorech napsaných „ve druhém stavu“ říká, že to přeci napsala paní Jelinek. :-)) Nicméně atmosféra je zde po celý čas skvělá, správně znepokojivá a současně budována řadou originálních nápadů a poutavě bizarních prvků. Jednou až groteskní tlačenice u přepážky se sázkami, vedle toho šílený prožitek s dvířkami telefonní budky, v pracovně otravné bílé kočky, jindy zase šlehačková bitva v dětské sešlosti. Málem až poetické výjevy z kostymní pohádky, operetního plesu či stylizovaného představení v jeskyni. A požáry, požáry... stále větší a děsivější. A všemu vévodí parádní výkon Isabelle Huppert, která je prostě na tyhle divné a zvrácené ženské postavy velkou specialistkou a nakonec určitě i díky ní mě Malina dokázal(a) do toho dění na pomezi reality, snových představ a výjevů z rozepsaného románu hlavní postavy hodně pohltit. Na vyústění jsem byl zvědav, svým způsobem jsem takový konec vnímal jako nevyhnutný a v rámci nejednoznačnosti přítomné v celém příběhu si současně zachovává určitou tajemnost. Avšak marně jsem trochu čekal pořádné vysvětlení a objasnění celého podivného příběhu a identity či úlohy hlavních postav, něco, co by tomu vsunulo i jakýsi hlubší rozměr navíc nebo spojilo více z toho množstva zajímavých rozehraných prvků dohromady. I tak ale mohu hlásit značnou spokojenost po skutečně osobitém filmovém zážitku. [80%] ()
(Neznaje knižní předlohu.) Postmoderní ve formě i substanci, film je brilantní studií subjektivity hlavní hrdinky - či spíše "hrdinek". Postava Huppertové je štěpena sama v sobě směrem ke zbylým dvěma postavám, jimiž se neoddělitelně stává - jestliže přijde o zprostředkovatelskou roli jedné z nich, ztrácí i sebe sama. A feministický motiv je zřejmý - obě zbylé postavy jsou muži. Hrdinka tuto decentraci sebe samé a své rozpuštění v druhých samozřejmě nereflektuje přímo, ale vkládá ji do zpředmětnění sebe samé ve formě vlastních literárních produktů (ony mnohé narážky z jejích děl/ zápisků, kde se mluví, jako např. v úvodu, v němž se sní o /nahrubo přeloženo/: "místě, kde se zaměňují místa a čas, zaměňuji já, ty a ostatní."). Toto smazávání rozdílů také legitimizuje "postmoderní" smazávání rozdílů mezi snem a realitou, sněním filmu ve filmu s narativní realitou, záměnu osob v úvodní a ustavující parabole noční můry (důležitá pro zkoumání vztahu hrdinky k jejímu otci, jež, jak jsem narychlo zjistil, hraje v knize větší úlohu, než jakou jsem, alespoň já, dokázal vypozorovat ve filmu.). Ale hlavně legitimizuje Schroeterovo filmařské umění, které tuto rozdvojenost/ roztrojenost hrdinky dokáže uchopit v různých technikách zdvojování a zrcadlení. /// A to zde není místo zkoumat vztahy mezi jazykem a realitou, jež jsou důležité pro pochopení nejprve oné objektivace hrdinky, (nejen?) z ní pramenícího šíleného vztahu k realitě, a následně tak pochopit formu samotné knihy (kterou též psala žena před smrtí), potažmo formy tohoto filmu. ()
Věřím, že v tom někdo vidí ten správný, tvůrci zamýšlený tvar. Předlohu ani její autorku neznám, film si ke mně našel cestu skrze kladná hodnocení, auru zapadlého klenotu a především Isabelle H. v hl. roli, takže jsem si z toho množství volně navazujících střepů musel seskládat svůj vlastní film. Materiálu k obdivování obsahuje Malina dost, nemusíte ji chápat, abyste si ji mohli užít, ale postrádal jsem nějakou disciplínu, kauzální provázanost scén, ohled na nezasvěceného diváka. Dostal jsem Lynchovinu jak prase a opět skvělou Isabelle Huppert, které zdejší volné pojetí reality umožnilo ukázat dosud neviděné rejstříky projevu. Až jsem měl někdy dojem že sama přesně nezná kontext scény a výrazy hází hodně nahodile, čímž podporuje houstnoucí nervní, surreálnou atmosféru. Zvláštní zážitek. ()
Reklama