Ružové sny

Poetické sbližování a vzdalování dvou odlišných duší na pomezí reality a snu. Rozpoznatelný rukopis režiséra Dušana Hanáka, pozitivní až idylická nálada celého snímku, vynikající civilní herectví dvou okouzlujících hlavních hrdinů, skvělé písně a hudba z pera Petra Hapky. Co si přát víc? Snad jen, aby se jednou, až budeme minority všeho druhu chápat jako neoddělitelnou součást naší společnosti a ne jako její přítěž či nucené zlo, mohlo stát téma tohoto filmu anachronismem. A stejně tak jako Jolanka v závěrečném snovém obrazu odpoutává Jakubovo uvězněné srdce (což je mimochodem jedna z nejhezčích metafor, kterou jsem v našich filmech viděl), abychom se od těchto myšlenkových stereotypů odpoutali i my. Snad jednou... (04.12.2009)

Lyrická cikánská romance. 1) Zobrazení vztahu k cikánům na vesnici je reálné, ale není kruté ani rasistické._____ 2 Půvabný 22letý Juraj Nvota (pošťák Jakub) časem přešel od herectví k režii divadelní i filmové. Půvabná 18letá Iva Bittová (Jolana) se později proslavila zejména jako zpěvačka a houslistka. Pro oba byly Růžové sny hereckým debutem. 3) Kromě příjemného zážitku jsem se i něco dozvěděl: Žena nie je zlý vynález. (23.08.2019)

...the hell did I just see? To, čo zhruba tri štvrtiny filmu bolo dejovým oblúkom síce nevybaveným, ale predsa dobre fungujúcim sledom epizódok zo vzťahu mladého poštára (veľmi slabo hrajúci Juraj Nvota) a cigánky (chrumkavá Iva Bittová), sa v záverečnej polhodine doslova zo sekundy na sekundu zmenilo na totálne mimózne WTF, kde skoky v čase a priestore (ktoré predtým pôsobili ako príjemný autorský zámer) prestali dávať akýkoľvek zmysel a kde vôbec celý film začal pôsobiť, akoby režisér ku koncu natáčania dostal do daru nejaký špičkový fet z Ameriky. (22.01.2012)

„Právě uběhlo 10 vteřin vašeho života!“ Co mne od prvních scén na Hanákově filmu upoutalo, bylo jeho poetické kouzlo tkvící v obrazu kažodenního života, také pak v jednoduchém, ale příjemně jemném humoru, kameře se smyslem pro výtvarno i nádherné Hapkově hudbě, která tu doprovází nejen pošťákovy „růžové“ sny či scény s prostřihy na staré fotografie a lidová výtvarná díla. Zajímavé v rámci tohoto stylu, ve filmu zobrazujícím částečně nepropustnou hranici mezi dvěma světy romské a původní slovenské komunity na vesnice, je pak kombinace dvou hudebních stylů, kdy se Hapkovy „pouťové“ motivy střídají s klasickou romskou hudbou a zpěvy. Samotný příběh na mě však oproti oné poetice již tolik nezapůsobil. Zamilovanost přinesla i své momenty, ale tam, kde se zřejmě mělo prohloubit drama nebo jsem měl pocítit nezapomenutelné okamžiky vzácných setkání letní lásky postupně odsouzené k vynucenému konci či smutných procitnutí Jakuba mimo ně, tam se mi občas snímek trochu vlekl. V této chvíli mě tedy Ružové sny nezasáhly tolik, jak mohly, přestože svým náhledem do rozdílů dvou komunit v jedné vesnici přinesly v rámci čs. kinematografii své doby cosi jiného. [70%] (18.01.2024)

Výtečně natočený nostalgický, úsměvný snímek o tom, že asimilace cikánů do většinové společnosti nikdy nemůže nastat, protože to neumožní ani oni ani "bílá" většina. Přimějeme-li se však k obyčejné, nenáročné toleranci, může vzniknout docela příjemné ovzduší, jaké panovává mezi navzájem se iritujícími společenstvími. (17.10.2010)