Hořké slzy Petry von Kantové

Spoileroidný komentár: Nahé figuríny obnažujú ženské traumy. Opulentný barokový obraz vypĺňa chýbajúce exteriéry aj iné interiéry. Úspešná, a k slúžke, ktorá za ňu robí doslova všetko, despoticky rozkazovačná, módna návrhárka Petra, zažíva v danom prostredí profesijný rozkvet. Po rozvode s druhým mužom nachádza citovú i telesnú útechu v životom skúšanej mladej žene, Karin. Lenivej pobehlici, vyžívajúcej sa v posteľnom povaľovaní, popíjaní alkoholických drinkov a listovaní lesklými magazínmi. Petra Karinino poživačno-lenivé flákanie priživuje a financuje. Hoci slovne ju akoby nabáda k ďalšiemu štúdiu a telesnému zdokonaleniu. Upadá do vzťahovej závislosti k nej. Nevie a nechce znášať jej milenecké avantúry s mužmi. Výčitky jej doslova nachrácha do xichtu. Čo je ale príliš pre šikulku Karin. Osamelá Petra v obkolesení strašidelne pôsobiacich nahých figurín a barokového veľdiela na stene príbytku chradne a alkoholicky pustne. Nádejajúc sa kajúcneho príchodu amantky. Karin zatiaľ rozbieha vlastnú kariéru. Petra je stále opustená. Zlostne sa vyvŕši na matke, dcére i slúžke. K tej nemala nikdy dobré slovo. Ponúkne jej preto zmenu v správaní. Tá podanú ruku nečakaným spôsobom využíva. Opona padá. (16.02.2021)

Úspěšná módní návrhářka Petra von Kant (Margit Carstensen) žije a pracuje se svojí oddanou a mlčenlivou služebnicí a sekretářkou Marlene (Irm Hermann) v luxusním brémském bytě. Se svým zemřelým manželem má neplnoletou dceru Gabriele (Eva Mattes), jíž je pochopitelně určen drahý internát. Druhé manželství se Petře nevyvedlo. Díky jisté přítelkyni vešla Petra - vybraně se chovající aristokratka - ve známost s ženou z dělnického prostředí, Karin Thimm (Hanna Schygulla). Petra dopomohla Karin ke dráze modelky, za což vyžaduje její lásku... Jeden ze základních kamenů evropského autorského kina. Extrémně nádherný minimalismus formou - vše se odehrává prakticky v jedné posteli; maximálně tak v ložnici. Neuvěřitelně propracovaná studie všech možných odstínů ve vztahu dvou žen. Film vychází z divadelní hry, jíž napsal sám Rainer Werner Fassbinder a patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy vytvořil. (09.06.2005)

Fassbinder úmyslně nezastíral fakt, že toto komorní, konverzační melodrama vzniklo podle jeho divadelní hry. Rozdělil ho rovněž do pěti aktů a ponechal mu zřetelnou teatrální strukturu. Margit Carstensen ji navíc podtrhuje i výrazně dramatickým přednesem. Rozjezd se může zdát poněkud zdlouhavý, avšak nejpozději od momentu, kdy hlavní postava začíná ronit své hořké slzy, začne být zážitek neskutečně intenzivní. Tradičně nechybí Ballhausova důkladně promyšlená, nádherná kompozice každého záběru. (19.05.2011)

Není úplně od věci, že film vznikl jako zfilmování divadelní hry. Zlatá éra divadla a tragédií, baroko a klasicismus, jako by k nám z plátna promlouvala i jinak než skrze barokní obraz na zdi Petřiny ložnice. Stejně tak zde najdeme i hrdinu těchto zašlých časů - šlechtice, resp. šlechtičnu (Petra je z rodiny von Kantů). Její chování je pak reprodukcí jednání těchto lidí: bohatství a zahálky (i když verbálně je tomu naopak), svévolného ale i patrimoniálního a tudíž osobního vztahu k sloužícím, odtrženost od vlastních dětí (internát), ale také hloubka a tragická grandeur k tomu koho miluje. Její požadavek na stejně veliký cit nemůže být splněn dělnickou Karin, která nemůže dát do jejich vztahu vše, protože ve dvoustranném vztahu je nutná rovnost. A v tom je hlavní hrdinka upřímně politováníhodná - jako aristokratka je schopna dát vše (a tomu bychom měli při filmu věřit), ale jen pokud ona chce (staročesky zhruba: "když se panstvo uráčí"). Zrcadlem tohoto vztahu je pak služebná Marlene, nesoucí navíc v závěru mnohoznačné poselství. (16.03.2014)

Pokiaľ začnete pozerať tento Fassbinderov film bez znalosti faktu, že sa jedná o adaptáciu (vlastnej) divadelnej hry, tak by vám to do piatich minút došlo. Ono to nie je ani tak prepis, ako skôr divadelná hra na plátne. Máme však krásnu možnosť vidieť, v čom sú tieto dve médiá rozdielne. Kamera dokáže rámovať a vie, že tam kde je ona, sú aj divákove oči. Čiže môžeme sledovať napríklad scénu, kde je v "ráme" 5 žien a to každá v polohe, charakteristickej danej osobe ako v živote Petry (ona sama leží zničená na zemi), tak v danej situácii v deji. Diváci v divadle sú každý na inom mieste a túto možnosť nemajú. Je to síce jasné ako facka, ale aj o tomto je Petra von Kant. Nikto nerozumie ženám tak, ako homosexuáli a tak snáď iba Fassbinder a Almodovar si môžu dovoliť natočiť filmy výhradne bez mužov (alebo skoro bez mužov, toto iba Petra sa bez nich zaobíde úplne). Čo neznamená, že sa toho o mužoch z ich filmov nič nedozvieme. Práve naopak, zaujíma nás totiž, čo si o nás ženy úprimne myslia a ako v skutočnosti ovplyvňujeme ich život. (07.09.2014)