Werckmeisterovy harmonie

Kino Ponrepo (za osobní účasti režiséra): Existenciální óda na všechny aspekty mýtu jménem člověčenství. Werckmeisterovy harmonie jsou patrně nejpřístupnějším dílem maďarského neo-modernistického proroka Bély Tarra. Fascinuje mě režisérova geniální práce s obrazem / světlem a koncipací mizanscény, rovněž jako navození téměř nadpřirozené atmosféry, již umocňuje pocit bezčasí a neurčitosti. Je to jako brilantně secvičené pásmo divadelních scének. Každý element (rámování, zvuk, tempo-rytmika, hudba, pohyb kamery) působí sehraně a v dokonalé harmonii. Každý segment je jako ukolébavka na dobrou noc. Jenže pak přijde další a divák zkrátka nemůže neodolat. Otevírací sekvenci Werckmeisterových harmonií považuji spolu s openingem Dobyvatelů ztracené archy a Tenkrát na Západě za nejlepší úvod v dějinách kinematografie. (31.10.2023)

Tarr tvrdí, že jeho film nemá příběh, s tím nelze tak úplně souhlasit. Tak silný emociální příběh jsem již dlouho neviděla. Je jako kaktus, krásně kvete, ale příliš blízké setkání může bolet. Mihály Víg napsal naprosto geniální hudbu. Krásně bych si film užila, kdyby byl celý jako začátek a závěrečná scéna. Mnohé dadaistické dialogy šly zcela mimo mne a zkazily mi dojem z filmu. (13.05.2013)

Nejvíc mě překvapilo, jak je Werckmeister harmóniák přístupný a trpělivě vysvětluje naslouchajícímu divákovi kouzlo filmové řeči. Dělá to minimalisticky a postupně, navíc na to má dost času. Naprostá esence filmu, který u mě osobně plní hodnotu Slunce, kolem kterého se zbytek točí. Můj první Béla Tarr. (30.01.2012)

Kniha, ktorú som nedávno dočítal, mala taktiež hlboký filozofický presah, akurát sa vo svojej ťaživosti a ťažkopádnosti pre mňa (ako pomalého čitateľa) ťahala niekoľko týždňov. V tomto smere ju film presahuje, pretože nie len, že má pri rovnakej hĺbke rozumnejší rozsah a svižnejší štýl (jasné, znie to trochu paradoxne pri jedenásťminútových záberoch), ale najmä oplýva prvkami, ktoré kniha nemala - a to je fantastická čiernobiela kamera (!) s úžasne komponovanými dlhými zábermi, nahradzujúcimi Krasznahorkaiove nekonečné (20 riadkov trvajúce) vety a jemný, presný hudobný motív. Je to podobných 5 hviezd ako som dal napríklad Nebu nad Berlínom - nebola to úplne moja šálka kávy, vo svojom naračnom minimalizme to pravdepodobne nikdy nebude môj obľúbený film, no jeho kvality sú nespochybniteľné a absolútne. Tarrov film pripomína tú veľrybu - je rovnako ťaživý, mŕtvolný, zapáchajúci rozkladom, no zároveň nežný, krehký a svojím spôsobom monumentálny. (12.09.2022)

Samozřejmě, že chtěl Tarr stvořit atmosféru úmornosti zašedlého zimního městečka a bezvýchodnosti, ale to neznamená, že musel umořit diváka. Nebo možná znamená, každopádně jsem si většinu filmu hrál, když jsem tipoval zda následující situace bude taková a taková a jestli bude trvat tak dlouho jak si představuji... Po třiceti minutách jsem měl Bélu tak dokonale přečteného, že mi prognózy a další směřování příběhu vesměs vycházely, což mě rmoutilo převelice, protože jsem stále očekával nějaký zlom, zkrátka něco co by mě vytrhlo z letargie. Bylo mi šumák co se děje a na konci jsem dospěl ke stavu, kdy obrazy jen plynuly někam do neznámých sfér mého podvědomí, opouštěl jsem své pozemské tělo. Dosáhl jsem satori! A měl chuť uškrtit se na cívce s filmem... Jsem masochista, ale Satanské tango bych si v kině i tak dal líbit... (LFŠ 2008) ////////////// Po třech letech zhlédnuto podruhé. Těžko říct, zda je to již jistou obeznámeností s Tarrovým dílem nebo pohodlím domova (prostředí uherskohradišťské Reduty na zážitku nepřidalo, věřte mi) nebo prostě tím, že člověk s postupem času dospěje a na jisté věci nahlíží jinak. Každopádně, WH jsou tím filmem, kde se Tarr ukazuje jako dokonalý znalec duše společnosti a jako prorok jejího dalšího směřování. A čeho si vážím nejvíc, tak toho, že Tarr má evidentně smysl pro humor - velice sžíravý a nepříjemný, zato však nakažlivý. Važme si takových lidí, řeknou nám o nás víc, než sami tušíme. (27.07.2008)