Vážený občan

Argentinci jsou temperamentní a suprupřímní, Evropa pro to má nevím proč synonymum nebezpečný. A stejnou opravdovost vdechli Gastón s Marianem i tomuhle filmu, který mě rozložil jak jednotlivými částmi, tak výsledným vyzněním. Toho si cením na pět hvězd, protože častokrát je to spíš tak, že přijde buď supr pointa, ale dvě hodiny před ní je to nuda anebo je to dvě hoďky príma, ale k ničemu se nedojde. Vážený občan vás nenechá chvíli na pokoji, když budete chtít dát vaší mozkovně dost zabrat, a navíc si budete muset udělat čas, abyste postřehli ten přechod z grotesky na hořké drámo. Plus já si z toho beru ještě i ponaučení, abych až dostanu Nobelovu cenu, poslal k nám na vesnici leda pohled. (29.09.2017)

„Realita neexistuje. Jsou jen její interpretace.“  Snímek Gustava Duprata, režiséra, který mě už oslovil novějším Mým mistrovským dílem (2018), mi přijde obdivuhodný už jen skloubením filozofických myšlenek a otázek na intelektuální společenská témata s tak osobitým tragikomickým dějem, atraktivním i pro široké publikum. Prestižní ocenění jako uznání, ale i škatulka, v níž začíná být z pohledu umělce těsno, a která místo inspirace podnětí k strnulosti. Pro argentinského laureáta Nobelovy ceny, slavnostně se vracejícího do rodného města, čeká množství zvratů, které zdaleka nebudou vždy příjemné... asi od první nahaté společnosti v posteli se mi to začalo v Salasu, zejména s jeho vybranými obyvateli, dostatečně protivit a přivádět pachuť, s níž mi před očima vznikal skutečně nepěkný obraz různých charakterů (a) města. Můžeme se ve společnosti plné přetvářky divit, že Daniel prokáže se sarkasmem vedle vážených akademiků i stejně negativní postoj k maloměstským občanům? Celý příběh je ve finále originální směsicí filosofie, absurdity, satiry, šarmantního rebelanství, bizarních existencí (střídavě zábavný a protivný Antonio se svými řeči vedl a přidává se i „přítel“ s číslem divočáka!) a tragikomické grotesky měnící se pro hlavní postavu až do trpkosti s příchutí noční můry. Tak jsem si říkal, vzhledem k tajemné stylizaci, nakolik je pátá lovecká kapitola pořád realitou... co by mi na to odpověděl velký Daniel, neschopný navíc psát cokoliv veselého, tuším, tudíž se nebudu ptát a užívám si možnost, že si taky můžu myslet své. :o) *** Co dodat? Oscar Martínez v hlavní roli umně osciluje mezi charakterním a komickým rysem postavy ctěného i nenáviděného spisovatele s jasným názorem a přeci uvnitř neustálou nejistotu. Zamlouvala se mi i atmosféra pramenící z nezávislého stylu filmu, třeba scéna nočního povídání u ohně po příchodu do Salasu mě uchvátila. Po skončení cítím, že Vážený občan není snímkem na jedno zhlédnutí, ale už tím (zatím) jedním zhlédnutím mě určitě dostatečně zaujal. [80%] (24.05.2023)

Moc rád bych tak chytře sebereflexivní obraz zhlédl zasazený do českého prostředí. Ono jde v podstatě o u nás protežovaný žánr, odkrývat "maloměstskou náturu" - jenže Vážený občan byl bez problémů koukatelný a člověk nemá po zhlédnutí pocit, že mu režisér právě povýšeně (blahosklonně) nadiktoval, jaký jsou lidi opoždění, ale že on se s tím smířil. V Českém mainstreamu se zpravidla dostaneme pouze ke karikujícímu ohmatávání (a obnovování) stereotypů a archetypů. Vážený občan se sice nevzdává (a neubrání) komediální lince a výsměchu určitým "tradičních" postavičkám, které lemují vstup intelektuálního velikána do duší malého rodného městečka, kdy nostalgii a romantiku postupně střídá opovržení a uvědomění, proč že to vlastně na 40 let zmizel. Jenže ono městečko naštěstí není pro onu komediální linku zbaveno všeho ostatního. Autoři se nevzdávají zároveň nekomediálně (a naštěstí bez využití postupů tragikomedie) tematizovat "vážné sociální problémy," nebo chcete-li zkrátka i pro komedii se nehodící věci ze života malého města a našeho hlavního hrdiny. Spisovatel Mantovani je zde šarmantní a hbitostí jazyka ostatními postavami domněle nedosažitelný, ale naštěstí v důsledku pěkně snadno z piedestalu sesaditelný a (nejednou) sesazený. Vážený občan Mantovani je stejně tak obdivuhodný, jako lehce vychcaný, do sebe trochu zahleděný a v drobnostech prospěchářský, v sobě si libující a subtilně manipulující intelektuál, pravidelně zneužívající (nebo zkrátka využívající) svého intelektu a decentně se rochnící ve své morální a intelektuální nadřazenosti. Myslím, že všechny archetypální figurky jsou ve snímku polidšťovány, zasazeny do uvěřitelnějších sociálních (i unikátně osobních) rolí. Fakt se na to hezky koukalo. Příjemná jednohubka. Hoyt má ale pravdu, že některá klišé trochu bila do očí a střih v několika případech připomínal studentský film. (15.08.2017)

Výsměch oněm romantizujícím vyprávěnkám o nostalgických návratech ke kořenům, do míst, odkud pocházíme. První polovina je trošku rozvláčná, ovšem v druhé půlce člověk pochopí, proč to tak musí být. Po skončení zůstává silná emoce ze sarkasmu, s nímž autoři pohlédli na regionální malost a tupost. Jedno, jestli Argentinkou, Italskou nebo Českou. (09.08.2020)

Naozaj vydarená satira argentínskeho malomesta s trpkou príchuťou irónie. Aj keď som podľa popisu k filmu čakal o kus viac dramatizácie, ale musím uznať, že inteligentný spôsob akým to bolo podané sa mi napokon celkom pozdával. Ten stupňujúci sa kontrast všeobecného úctivého obdivu na začiatku a postupnej premeny v povýšeneckú nenávisť na konci bol vynikajúci. Musím oceniť aj to, že to celé neskĺzlo do nejakej priveľkej absurdnosti a koniec koncov pôsobí tento príbeh viacmenej realisticky - presne tu bola zobrazená tá podstata vznetlivého ľudského charakteru, pokrytectva a pretvárky (ako bolo povedané aj v Danielovej rozlúčke s rodným mestom "Zostaňte takí, akí ste. Nedovoľte na tom nikomu nič meniť. Žite ďalej v pokryteckej spoločnosti, v hlúpej pýche, vo svojej vlastnej ignorancii a brutalite."). Postava Daniela Mantovaniho vzbudzovala naozaj obrovskú charizmu - a to nielen výzorom, ale najmä svojimi postojmi a schopnosťou pohotovo reagovať konštruktívnymi monológmi na akúkoľvek situáciu. (25.07.2018)