Annihilation

Čím kratší rozum, tím silnější odsudek, aneb u někoho by ani mutační mimozemský ekosystém nestačil k tomu, aby nějak smysluplně hýbnul s jeho inteligenční kapacitou prvoka, že jo, Marcelo. Nicméně na druhou stranu, žádné velké filosofické dílo bych ve filmu Annihilation rovněž neviděl - fakž, že už tahle úroveň dokáže někoho frustrovat, je vyloženě veselý. Portmanová a čtyři další vědkyně, o nichž by šlo napsal leccos, ale určitě ne, že k nim režisér umně váže divákovy sympatie, jdou prozkoumat Zónu ... a objeví ... zhruba to, co sliboval trailer, akorát že survivalu a naháněček se zmutovanými kreaturami je méně, než jsem čekal. V závěru to pak sympaticky uhne do vysoce atmosférického, nemluvného mindfucku, ale není to nic zásadně nečitelného. U Nolana by to v závěru Natálka obkecala a byli bychom doma. Já jsem si Annihilaci v zásadě velmi užil - vizuál výborný, triky podmanivé, sem tam to naťukne k myšlenkám správně temným směrem. Ale je to patrně hlavně tím, že já mám pro takovéhle sci-fi náměty slabost v rámci jakéhokoli média. Taky jsem teď dost nalákán na knižní předlohu! Ten film sám o sobě ale za zas až takovou pecku asi nepovažuju, očekávání možná byla trochu vyšší. (12.03.2018)

Bojlerový poplach! … a tak se čím dál tím odpornější a topornější Natálka vypravila do zmutované džungle, kde chytla do rozkroku nějakou divnou plíseň. Ale mimicky dokonale to vůbec na sobě nedala znát, konstantně prkenný výraz zpruzené piče už měla i předtím. No, je všeobecně známo, že zdejší přechytřelí velkohubí honiči u počítání vloček při čtyřicetiminutových statických záběrech na padající sníh ve Vilnévových artových velesračkách svižnější a zábavné filmy moc v oblibě nemají. A když tomu navíc ještě chybí nějaká ta sice popkornově dementní, ovšem rádobyfilosofická kudrlinka, která by jim zavařila míchu, je zle a chudák film má okamžitě rejtyng plný lupů a otylého pižma. Ale v jedné věci mají pravdu, u Anihilace je opravdu nutno přemýšlet! Zejména nad tím, je-li hloupý kokot scénárista, režisér nebo autor předlohy, či se všichni tři jen snaží žertovně zabrnkat na citlivou strunu bezpochyby mentálně brilantním, hysterickým maďarským gejům. Tak si to shrňme. Na pobřeží stojí maják, ke kterému vede hostilní lidožravá džungle, z níž se ještě nikdy nikdo nevrátil. A do ní nějaký mozkoun neustále vysílá všechny ty spolehlivě mizivší deltaspešlrendžrsbarety, kteroužto marnou snahu obskurně korunuje tím, že tam nakonec nažene spasit Zeměplacku čtyřčlennou traumatizovanou pičí soldatesku. Čili tomu, aby někdo prostě z druhé strany přistavil k majáku bitevní křížník a namrdal do mutující plísně ten fosfor raketkou pěkně z pohodlí paluby, bránil zřejmě pouze fuckt, že by bylo během pěti minut vymalováno a brutálně by se tu pětkovalo, neboť by zbytek filmu vyplnily jen otravně sáhodlouhé Natálčiny flešbeky, jako tomu bylo s neméně topornou a ohyzdou paní Adamsovou u stejně retardovaně podloženého Erajvlu. Ovšem oproti němu se vám rozhodně nebudou tolik lámat sirky v očích, a ač na hovnech postavený, jedná se o příjemně brutální, atmosférický a vcelku zábavný trek dekompostujícím pralesem, přičemž scénu zmutování uječené krávy v uječenou krávu neváhám označit za naprosto vynikající. A taky moc krásně udělaný trek! Takže rozhodně nedejte na erudované kritiky expertních maďarských pastevců, kteří na to čumí s mongolskými titulky na sračkovitých mobilech při cestě na pracák, jen aby se u filmu mohli vyzvracet jako první a bylo jim pak z toho děsně teplo u šulínka. (14.03.2018)

Akademičtější verze Věci v zeleném pralesu (a na pláži). Prvotně mainstreamový námět s lehce béčkovým rázem ale zajímavými nápady, vygradovaný v dosud neviděné blízké setkání třetího druhu, fascinující dalecesáhlou fantaskností a dráždivou potřebou v úžasu v něm najít co nejvíce odpovědí. Finální scéna je návratem k žánrovým pravidlům, ale funguje mňamkózně. Garland není žádný hitmejkr, je to hard-core sci-fista. Arrival byl o relativitě vnímání času, Annihilation je o relativitě biologických forem života. Naprosto odlišné, v obou případech ale brilantní, obsahově ambiciózní a inovativní sci-fi. (24.12.2018)

Vždycky jsem měl pro scenáristickou tvorbu Alexe Garlanda slabost a Ex Machina mě utvrdila v tom, že tenhle autor ví, co dělá a dokonce je nejen schopný scenárista, ale i režisér. Annihilation mě ale minulo. Není to o tom, že bych nechápal, co chce autor říct, ale zvolená forma mi nesedla. Areu X, do níž se postavy vydají hledat pravdu, kamera jakoby rozpíjí, aby zvýraznila její snovost. Potud dobře. Ale samotný prostor je poměrně fádní a navzdory solidnímu rozpočtu toho příliš nenabízí. Příběh obsahuje hned několik zajímavých odboček (tíže z nevěry, ztráta času v zóně), ale ani jednu hlouběji neprozkoumává. Jsou tam buď proto, že byly součástí knižní předlohy, nebo chtěl Garland poměrně prostou základní kostru něčím ozvláštnit, ale už nenašel hlubší zapojení. Konec je sice odvážný a rozhodně se široce vyhýbá mainstreamu, ale to nutně z Annihilation ještě nedělá dobrý film. Dvakrát tolik, když je "překvapivá" pointa dopředu odhadnutelná (navíc nemá vlastně pro děj hlubší význam, neboť její nositel není aktivním hybatelem děje). Pokud to srovnám s podobně osobitou Fontánou, která stála víceméně stejné peníze, vychází mi z toho Annihilation jako chudší sci-fi kousek, kde bych určité prvky obdivoval u začínajícího autora, ale na někoho Garlanda formátu je to na můj vkus až příliš vnitřně vyprázdněné a strojené. Z možné sci-fi roku se tak nakonec vyklubal film, z něhož stojí za citaci pouze geniální scéna s "lidským hlasem". To je jednoznačně moment, který si zaslouží své místo v historii sci-fi žánru. Pro mě zklamání srovnatelné s pocity, jaké jsem měl u sci-fi Mute od Duncane Jonese, což je shodou okolností také film, který má na sobě nálepku Netflixu. (14.03.2018)

Alex Garland asi neumí točit jiné než pomalé filmy - aspoň pokud si k nim píše scénář;) Po Ex Machina přichází další sci-fi zabývající se otázkami individuality a vědomí, i když tentokrát výrazně jinak, za což může románová předloha. Ta údajně jde jinými cestami než film, a jelikož má tři díly, a filmová Annihilation navzdory konci s určitým náznakem možnosti pokračování přece jen působí uzavřeně, docela bych tomu i věřil. Filmu se nedá upřít tísnivá atmosféra, ostře kontrastující s barevností světa uvnitř "Záře", ze které občas máte pocit, že se natáčí přes vitrážové okno:) Zajímavé kulisy ale ještě poutavý film nedělají. Garland se chytil do pasti prvního dílu trilogie, a využití nosného tématu - proměny všech živých forem na světě a toho, jestli je to dobře či špatně a zda tomu vůbec rozumíme - se vlastně uzavírá jen v nejasných náznacích. Těžištěm filmu jsou duševní stavy hlavních hrdinek, a nutno říct, že jejich osudy, resp. vyrovnávání se s tím, co se děje, jsou docela nečekané. S posledním záběrem si sice říkám, co asi bude dál, ale je mi to upřímně řečeno docela jedno, protože tato místy celkem krvavá depka mě za skoro dvě hodiny s ní strávené moc neodměnila, a při představě pokračování v tomtéž duchu rád uzavřu svoji známost se světem Záře v okamžiku udělení závěrečního hodnocení. A to zní 60%, protože Ex Machina byla výrazně stravitelnější. Ale pokud chcete přemýšlivou, ne moc příběhovou, sci-fi s výrazným vizuálem i hudbou, jste tu správně. (13.09.2020)