Příběhy 20. století

A co hodnotit? Kvalitu střihu, výběr témat, "kameru"...? Nic z toho podle mě nemá smysl, tady je hodnotou jen a pouze ten projekt sám o sobě - že něco takovýho vůbec vzniklo. Že někdo ty lidi našel, svolal, vyzpovídal. Ta vypovídající hodnota je maximální, za mě je to jeden z nejlepších projektů, který znám (společně třeba s Manželskejma etudama) - a o další důvod víc, proč si připomínat, jak skvěla doba, ve který žijeme dneska, vlastně nakonec je. Protože tyhle sračky, tyhle zrůdný překroucenosti a zákeřnosti, o kterejch (nejen) těchhle 16 dílů vypovídá, to žádná sranda nebyla, jakkoli to dneska s odstupem a určitou (tady tak oblíbenou) "ostalgií" trochu ztrácí na síle a spusta lidí řiká, že to vlastně zas tak hrozný nebylo. Že jen lidi nesměli cestovat, ale pokud sis to, co sis myslel, řikal jenom pro sebe a ne na veřejnosti, pak že to bylo vlastně docela v pohodě. Jenže nebylo - ta (ne)svoboda slova je totiž symptomem vážnějšim a vypovídajícím víc, než jak se na první pohled zdá. Nejde totiž jen o to, že nemůžu na náměstí říct, že Gottwald (nebo kdokoliv) je vůl, ale ono jde o tu společnost, ve který platěj a jsou všeobecně respektovaný pravidla, díky kterejm tohle prostě může jako zákaz existovat - jde jen o ten vrchol ledovce, bez kterýho, obrovskýho a zrůdnýho, by ale tadyta jeho špička nemohla vůbec existovat. Ono totiž nejde jen o jednu nebo pět nebo padesát věcí, který nešly a který komunisti znásilnili, překroutili a podupali, ale o celej ten systém, ve kterym byl člověk nucenej žít - rodit se, vychovávat a umírat. S následkama tohodle se každej z nás ve svý rodině vyrovnává dodneška a dlouho se s tim asi ještě vyrovnávat budem (když se kouknu na současnou politickou situaci), takže každej takovejhle projekt, kterej nám trochu připomíná, že o žádnou prdel fakt nešlo - že tady šlo o každej ten jeden zmařenej a zadupanej lidkej život - každej takovejhle projekt je neskutečně hodnotnej. (21.11.2018)

Mrazivej příběh dvou kamarádů začínajích na stejnym bodě (na protirežimní demonstraci) a končící na opačnym pólu myslitelnýho spektra - z jednoho se stane spolupracovník StB a udavač, z druhýho ten, na kterýho je donášeno. Děsivá výpověď, skoro jak z ňákýho dramatickýho filmu - až na to, že tady jde o skutečný nečernobílý lidi, o skutečný kamarády, o skutečnej život a o skutečný, normální Čechy. On neni jeden zlej a druhej hodnej - a přesně tadyta nejednoduchost by pro nás všechny měla bejt připomínkou, že každej z nás se může ocitnout i na tý špatný straně barikády. Protože na to, aby se člověk vez, stačí jen jedno blbý rozhodnutí. (21.11.2018)

"Lidi mají představu o tom, že to, že někdo je homosexuál, že to je jeho volba. Oni nechtěj vidět, proč je ten člověk homosexuál. Nemají ty vědomosti, ty znalosti, protože... protože nečtou, neposlouchají nezáživný besedy odborníků. Zajímají je různé show, drby, bulvár... Ale proč se to děje, to je nezajímá." / "Já jsem celý ty roky měla sen, že jednou nastane den, dejme tomu, že jsem znova mladá, a přijdu někam žádat o zaměstnání, a řeknu" Helejte, ale já jsem lesbička", a oni řeknou No a co? Tak tohle už se dneska děje a já mám z toho strašně obrovskou radost." Mimochodem - to, že homosexualita byla v Čechách trestná až do roku 1961, to mě teda docela dostalo. (21.11.2018)

Původně vystudovaný zootechnik vedl oddělení proti církvím. Své působení u StB považuje za jednu z nejhezčích (sic!) částí svého života. "Byl to (u SNB) takovej svobodnější život - pro mě. (...) Přesvědčovat ty lidi, aby mi řekli, co já potřebuju, nebo vyhodit nějaký tý dezinformace a pak čekat, odkud se to vrátí zpátky na stůl, sledovat, jaká je ta provázanost - je to prostě hezký, no, hezká práce. Čím jsem byl, tím jsem byl rád." Vypsat by se dala KAŽDÁ JEDNA věta Ulče, toho komunistickýho prasáka a despoty - tzn. přesně toho typu lidí, který z komunismu těžili nejvíc a na kterejch byl komunismus postavenej, který vyhledával a který spoluvytvářel. Jediný, co na tom všem podle Ulče v pohodě neni a co je podle něj odporný a co se teda vážně nedělá, je to, že ho Strana podle jeho slov po roce 1990 "hodila přes palubu a že jeho práce přišla vniveč". Srdíčko. // "Když ti agenti potom řikají 'Já jsem nikomu neublížil', tak si neuvědomují, že právě tím, že poskytovali tyhle informace, tak umožnili té StB toho člověka skutečně skřípnout a zničit. Tohle bylo to, s čím oni hráli: 'My vás můžeme zničit. A můžeme zničit nejenom vás, ale celou vaši rodinu.' Takhle vytvořili dojem, že zatkli mojí manželku, moje děti že rozvezli po dětských domovech, a že už je nikdy neuvidím." / "Stačilo jenom, aby ten člověk řekl 'Ano, jsem ochoten vám podávat informace.' A tím pádem se udělal spis na agenta. Každej, kdo je v seznamech agentů StB, agentem byl a věděl o tom. Neexistuje výjimka, aby o tom nevěděl - že by jednal s orgánem StB a že nesouhlasil se spoluprací." / "Přestože jsem si stoprocentně jistej, že za 10 let služby u StB jsem nikomu osobně neublížil, tak tutově mám podíl viny v tom, že jsem to pomáhal udržovat." (21.11.2018)

V 50. letech pronásledovali komunisté každého faráře a řeholníka. Každý třetí skončil v pracovním lágru. A lidé přesto stále chodili na bohoslužby. / "Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 - za to se šlo klkidně na 2 roky do vězení." / "On přijal Boha, stal se křesťanem, a pak došlo k bytostné proměně, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit." / "Nevím, jestli bych to na sebe měl takhle říkat, ale on jestli ten pasivní přístup, který jsem měl... jestli to vlastně taky není napomáhání režimu. Nevím." (21.11.2018)

"Je pravda, že Horákový ten Gottwald smrt dávat nemusel, moh jí dát doživotí. Ale ona se přiznala!" (J. Ondráček) To je krásně vystižená obludnost a zvrácenost komunismu ve dvou větách: zaprvý pohrdání hodnotou lidskýho života (jinýho než mýho = diverzantů), zadruhý odvolávání se na vyšší instance (jakkoli účelově a nelidsky vytvořený) a odmítání převzetí vlastní odpovědnosti: Protože šéf řek, protože komunistická ústava řekla, protože tehdejší zákony řekly, protože se někdo při mučení přiznal, protože tohle nebo tamhleto... "Jak dycky řikala moje žena: Prahu oplotit pětimetrovym plotem a nechat je tam všecky vychcípat. Protože ta revoluce, ta se vždycky vyvážela odsud." / "Když jsem v Praze v listopadu 89' potkal lidi, který se rozplývali štěstim, že komunisti padli, tak tam jsem pochopil, že jsem prohrál. Když jsme jeli autem z Prahy domů, celou cestu jsem brečel. (...) Já jestli můžu, tak z této pozice bych se chtěl omluvit všem občanům této země za tu mojí komunistickou minulost, ale hlavně bych chtěl vyjádřit upřímnou, hlubokou lítost těm, kteří trpěli, a hlavně těm, kteří zahynuli nebo byli popraveni." - to je kruva frajer! Bohumil Řeřicha, prostě jeden obyčejnej, "nevýznamnej" člen KSČ, kterej se dneska za všechno omlouvá - tohle je pro mě charakter naprosto obdivuhodnýho formátu. Takhle se umět stavět k vlastnim selháním, to bych taky chtěl umět. (21.11.2018)

Jan Sedláček byl obyčejnej zemědělec, kterej jenom chtěl obhospodařovat svůj kus země, aby uživil rodinu. Upřímnej, bezprostřední, jednoduchej, ale maximálně charakterní člověk - kterej měl "jenom" tu smůlu, že život prožil za komunistů, jejichž násilná kolektivizace lidi jako Sedláček nekompromisně zadupala do země. Ty lidi, který se o půdu uměli starat a rozuměli jí; ty lidi, který k ní měli vztah a který věci dělali nebo nedělali proto, že buď fungovaly nebo nefungovaly - a ne proto, že by jim to nařídilo nebo nenařídilo ústředí anebo proto, aby si odkroutili směnu obdělávání erárního majetku a konečně mohli jít na pivo. A Sedláček byl ještě k tomu člověk, kterej se s tim s úsměvem na rtech a rodinou na krku nesral ještě o něco víc - jako křesťan schovával zakázanou literaturu, což mu teda nakonec srazilo i vaz. Teda vlastně spíš naopak - do tepláků sice šel, ale při pohledu na Sedláčkovy štěstím zářící oči je zřejmý, že charakter ani elán mu to nevzalo (teď samozřejmě nemluvim o rodině, která si musela x let poradit bez něj), což by možná paradoxně dokázala právě ta případně ohnutá páteř. Opravdu odvážný obyčejný lidi, takový, jakej byl právě Sedláček, upřímně a hluboce obdivuju - bojim se, že já bych podobnejch činů a gest schopnej nebyl. (21.11.2018)

F. R. Čech: "Buď chcete dělat svoji práci, nebo bejt hrdina. My jsme hrdinové bejt nechtěli." / M. Prokop: "Byla to věc odvahy, která prostě u mě nebyla. Já měl rodinu. Bylo to takový, že si člověk myslel, že když to neudělá, tak je vlastně konec. Ale možná ne." / Jirounek: "Když člověk miluje Karla Högera a Jiřinu Šejbalovou a ví, že jsou to velcí herci, a taky tam byl bohužel Werich a jiní a jiní, a pak je člověk vidí sedět zahanbené a se skloněnou hlavou v tom hledišti Národního divadla, tak si říká, "Tak k čemu celá česká kultura slouží a co nám to vlastně ti herci chtějí z prken jeviště sdělovat? To je, ať se na mě nikdo nezlobí, to je zrada na národu. A teď tam seděli všichni jak beránci, jak spráskaní psi, a nenašel se jediný, který by se aspoň zdvihl a odešel." / Paul Wilson: "Já jsem to okamžitě pochopil tak, že to je takový... takový jako spektakulární úkaz, jak se má chovat celý národ. Když toto dělá Werich, tak proč bych to nedělal já, že jo? A jedna žena mi říkala: 'Když už jsme podepsali tolik věcí, s kterými jsme nesouhlasili, tak jsme dost dobře nemohli odmítnout ani tohle.'" / "V roce 2003 myslím, když Havel jako postprezident konečně šel do důchodu, tak byla oslava zase v Národním divadle, kde oslavili jeho působení jako prezidenta těch 12 let, nebo kolik to bylo. Tam byly spousty lidí, kteří podepsali tu Antichartu, a ti samí lidi tam najednou oslavovali toho Havla. Takže jsem seděl v lóži a viděl jsem to, jak Vondráčková a Gott a tihle všichni lidi oslavovali člověka, kterého svými podpisy kdysi v podstatě podrazili - a ještě se to stalo na tom samém místě, kde se kdysi ty samí lidi tak podělali. Bylo to velice trapný." / Hvížďala: "Protože většina těch lidí si myslím, že si uvědomila, že udělali blbost. Jako jsem si to uvědomil já. Ono už tohle stačí, aby se člověk začal sám sobě ztrácet. Taky to byl potom samozřejmě jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli z té republiky odejít. Protože jsem si uvědomil, že když jsem už dal ten malíček, že bych musel dál ustupovat a že bych se ztratil sám sobě." / Potužil: "Základní věc, kterou je potřeba pochopit, je, že nikdo nevěděl, že to tu skončí. Ten Brežněv tu byl navěky, ti komunisti se Sovětským svazem na věčné časy, tak i když jsi věděl, že Reynek je velký básník, a Ivan Skála, že je hovno, tak stejně nikdo nevěděl, že to skončí. A když ti bylo dvacet, chtěl jsi tady souložit a bejt zamilovanej, mít divadlo, dělat divadlo, tak jsi to dělal i za cenu nepochopitelných, hrozných ustupků." // A na závěr ještě jedna nasírací od F. R. Čecha: "Všichni jsme věděli, že to (s podpisem anticharty) není pravda! Pochopte, to je... to je... to byla ta švejkovina. Tohle přece nemůže nikdo vzít vážně." Jenže komouši to vážně brali - lidi dál buzerovali, šikanovali, pronásledovali a zavírali, mučili je, ničili jim rodiny, deptali je a zabíjeli je. Vážně to nemuseli brát jen ti, co šli s proudem a nekoukali se napravo nalevo - takoví, jakej je očividně FRČ. (21.11.2018)

"Na vojně člověk musí trpět - to bylo základní východisko, kterému podřídili úplně vše. Na vojně jste zjistili, že soudruhům se neodmlouvá, ale bezvýhradně podřizuje." Tolik k tomu dneska tak oblíbenýmu divnonázoru, že dnešní chlapi jsou změkčilí a zrovna vojna že je prostě tou skvělou věcí, která jim chybí a jejímž znovuzavedením by se spousta problémů najednou vyřešila.K tomuhle bych doporučil kouknout se právě i na tenhle díl Příběhů - každýmu, kdo nad tim nebude přemejšlet zidealizovaně nebo zromantizovaně, to musí bejt okamžitě jasný. (21.11.2018)

Jak ho nemám pro to jeho současný patolízalský anoferťácký angažmá rád, tak tady mě Komárek mile překvapil - upřímnej, přímej, nevymlouvá se, jde k jádru věci... Sám se (nejen nad jeho líčením doby) nepřestávám divit tomu, jak téměř všichni tvrděj, jak ten komunismus nenáviděli a nikdo mu nevěřil, a stejně mu všichni přisluhovali a drželi hubu a krok - to by bylo, aby aby nás takováhle čtyřicetiletá schizofrenie nepoškodila! / "Prostě všechno to: 'z dělnické rodiny', 'harmonické prostředí', že 'naším cílem je budování socialismu...' Tyhle kecy se prostě člověk naučil, s tím, že je musí v určitý čas říct. A že to je pak dobrý, že to je jakási mantra, která člověku umožňuje v tý společnosti žít." / "V Mladý frontě tehdy byla parta velice chytrých, svobodomyslných novinářů. Všichni ale věděli, jde to odsaď podsaď. Smíme to napsat až k tý hranici a tu hranici nelze překročit, protože by byl člověk vyhozený. Gottwaldův odkaz není zdaleka pouze na papíře, je i v myšlení a práci těch, kdo o něm dokáží přemýšlet, kdo se dokáže řídit jeho příkladem." / "Udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat. Když člověk udělal tohle, že vlastně znásilnil svoje přesvědčení, tak jinak mu ten režim nechal velkou volnost. Možnost i trošku cestovat, jezdit, žít si, jak chce. Jo, je to něco za něco. / "Samozřejmě že jsem věděl, že to je šaškárna (působení v komunistický Mladý frontě). Že to je jakási šaškárna, kterou dělám z nějakýho důvodu, kterýžto důvod ale asi nebyl dost silnej. Neměl jsem to dělat. Určitě to člověka poškodí. Nepochybuju o tom, že mě to poškodilo." Jak se takovejhle člověk dneska moh stát Andrejovou čubičkou, to nepochopim... Dyť to jsou tak hezký věci, co tady řiká! Anebo že by to právě byl výsledek toho poškození, o kterym mluví? Že už je člověk za celej život tak bytostně navyklej na nějakej vzorec chování a hodnot, že už ani neumí žít v ničem jinym... Že by takovej ňákej princip Stockholmskýho syndromu? Protože je pravda, že právě v tomhle těch 40 let komunismu nasekalo největší paseku - právě v týhle morální a osobností integritě člověka jako takovýho. (21.11.2018)

"On ředitel měl strach. Ten jeho strach se v něm násobil a předával ho dál - byla to taková ta cesta strachu, i v té škole to bylo. Ti učitelé to přenášeli na žáky, žáci mezi sebou..." / "Z těch 35 kantorů snad jenom 5 nebo 6 hlasovalo proti mýmu vyloučení. Všichni se báli a měli asi oprávněnou starost o svojí existenci - když kantor nemůže učit tu svou ruštinu nebo frančtinu nebo zeměpis, tak co má jít dělat, žejo." / "Neměla jsem dobrej pocit, že jsem se nevzepřela. Ten Mirek, on byl takovym našim svědomím - my jsme si říkali, že nejsme tak stateční jako on. My jsme chtěli normálně žít, dostat se na ty vysoký školy..." / "S hrůzou a úzkostí si řikám, co bych asi dneska dělal, kdybych je tenkrát poslechl a držel hubu a krok." - tak tadyta poslední Mirkova věta se do mě zaryla jako dlouho nic; protože tohle ohhnutí páteře, který tak děsí jeho, tenkrát udělalo 99% lidí. A tohle je ten národ, ve kterym dneska žijeme; tohle jsou ty lidi, který tvořej společnost. (21.11.2018)

Podvodníci, zlodějíčci, vychcánkové, hnus. Ale svym způsobem typickej produkt socialismu. "No dobře, no, tak přijde o dvě stě marek. Ale furt má dalších osum set. A jak dlouho my musíme dřít na sto marek?!" / "Problém s policií žádnej nebyl - oni k nám sami chodili, to se všechno vědělo a tolerovalo." / "Pak na to udělali zákon, že je to podvod." Tak takhle ty lidi totiž přemejšlej - do tý doby to pro ně podvod očividně nebyl. / "Byl takovej režim, tak co jsem měl dělat? Kdybych to nedělal já, tak by to dělal někdo jinej." / "Všichni kradli, ne? Ten dělal šroubky, tak rozdával šroubky, ten dělal cement - tak se to dělalo, a všichni měli všechno. Oni vlastně nekradli, oni to přesouvali a tak si vzájemně vypomáhali." - to je přesně ono. Neschopnost převzít osobní zodpovědnost za to, že jak to tady vypadá, můžu i já, i já to spoluvytvářim, i já jsem toho součástí - do omezený míry, ale jsem. Tohle komunisti 40 let lidi odnaučovali tak úspešně, až nás to poškodilo víc, než by se dalo čekat - a tak nám po 30 letech vládne lhář a estébák, podvádí a krade, ohání se přitom pravdou a láskou, a nikomu to vlastně nějak zvlášť nevadí: Dyť je to jedno, všichni kradou, ono to nějak dopadne, dycky to nějak dopadlo, a my se prostě zařídíme - hlavně že je na pivo a párek. (21.11.2018)

"A tam jsem zjistil, že ti havíři a oceláři jsou úplně jinej svět. A že to je něco úplně jinýho, že maj úplně jinej charakter než to, o čem třeba píše Hrabal - nemluví, jsou sprostí, často cizinci nebo s nějakým dialektem, že nepijou pivo (to jim tam celou dobu někde stojí), ale rumy - a neřešili nic než baby a tu práci." / Byli to podivní lidi - podivní v tom smyslu, že na nich byla vidět ta únava, ošuntělost a namnoze i zlomenost, občas opilost. Kdo v životě pije, tak ví, že pití, to je dřina. To je námaha, která tělu, ani duši nakonec nijak neuleví. Takže oni šli z jedné námahy do druhé. A potom krátký vyčerpaný spánek. A potom znovu dolů do té šachty." / "Tam dole na té šachtě člověk, tam člověk už jakoby nežil - říkalo se "risk, pysk". Jenom se soustředil na tu práci a prostě... čekalo se, až vyfáráme. Buď jo, a nebo ne. To už člověk tak otrne." / "Jak může někdo pracovat na 140%? To je nesmysl, když se to vezme. Já udělám dokonale svou práci, ale 140 procentní práci neznám. Čili tam jsou buď měkké normy, že ti chlapi tam leží půl směny, a nebo to je podvod." / "Svým způsobem těm lidem tady v Ostravě ten systém vyhovoval. Tady nebyla nějaká touha po kulturní svobodě, po základních lidských právech, svobodě shromažďování, svobodě slova. To bylo každému jedno. K čemu, taky?" (21.11.2018)

Faktická likvidace člověka, mámy od rodiny (nervový zhorucení, pokus o sebevraždu, Bohnice, nemožnost pokračovat v obyčejnym nebo rodinnym životě) jenom kvůli tomu, že děti na nějaký besedě kladly pro režim nevhodný otázky, a ona zrovna byla kulturní referentkou? (otázky typu "Proč jsou na našich hranicích ty zátarasy dělaný tak, aby ne lidi zvenku nemohli sem, ale aby my jsme nemohli ven?") Člověk zlikvidovanej jenom proto, že někdo to odnést musel, někdo za to musel trpět. Tečka. A táta od tý samý rodiny (Hauptmann) byl zase vězněnej kvůli "nedovolenýmu opuštění republiky" ♥... a nakonec obviněnej z vyzvědačství(!) na 10 let - a to pro změnu zase jenom pro to, že mu komouši dali sežrat, že v Německu u azylovýho řízení neřek jen to, jak se jmenuje, ale i kde pracuje, o čemž nevěděl, že to řikat nemusí. A další (Stavinoha) zase seděl za odbouchnutí Gottwaldovy sochy v Příbrami - s Hauptmannem jsou to oba obrovský sympaťáci. Krutý osudy - a takovejchhle byly statisíce. Ničim zajímavý, ničim výrazný, prostě "jen" obyčejný lidi, který komunisti zničili. (21.11.2018)

"Cesta do protikomunistické opozice byla u každého jiná; nevedla nutně přes podpis Charty 77, ale vždycky vyžadovala odvahu vzdát se klidného života v zájmu svobody." / "To byla ta víra, že se ten systém změní, když tam budou dva tři slušný lidi - to je nesmysl. Naopak, kdo tam přišel, toho ten systém semlel." / "Já jsem šťastnej, že se poměry změnily, ale mně se nelíbil ten charakter té sametové revoluce. Jaké předznamenání nám to dává, když ten Václav Havel se nechal zvolit komunistickým Federálním Národním shromážděním? Vždyť ho zvolili komunisti, on přísahal na komunistickou ústavu!" (hosté Miroslav Vodrážka - hudebník, publicista, Rudolf Kučera - filozof, politolog) (21.11.2018)

"Ruku Rusákům (po vyhranym hokejovym zápase pár měsíců po srpnový okupaci) nechtěl podat nikdo, jakmile to ale ČST neodvysílala, řekli jsme, že na příští zápas na to musíme jinak, že zalepíme na dresu tu hvězdičku - a tam už došlo na lámání chleba, někdo to chtěl udělat, někdo už ne, každej měl svoje svědomí, takže nakonec nás těch pět to zalepilo." / "Měl jsem rodinu, chtěl jsem sportovat, nebyl jsem takovej hrdina, že bych se kvůli tomu nechal persekuovat až na hranici nějakého kriminálu, nebo něčeho takového, tak jsem prostě ze sebe udělal takového toho, který teda držel hubu, aby neměl problémy. A můžu vám říct, že se za to dodneška stydím." (21.11.2018)

"Oni ty komunisti, jak je známo, ten venkov naprosto zničili, a zničili ho dvojím způsobem. Především vyhnali ty elity, a ty elity už se tam nikdy nevrátily ani nevrátěj, takže ta věc je nevratná. Na druhý straně se začaly dít hrozný věci - rozorávání mezí, meliorace, narovnávání řek... A samozřejmě, že už byl plně vystavený ten těžký průmysl bez jakéhokoliv čištění. Zemědělská krajina v té době, před tímhle tím manévrem byla nějakým způsobem stabilizovaná. Byla tam prostě síť cest, síť mezí, remízků, malých rybníčků, nebesáčků, byla tam rozsáhlá síť vodních toků, které se tam různě prostě meandrovaly a podobně. A to všechno ti komunisti, zkrátka a dobře, zracionalizovali. To znamená, že se ty pole zcelily, že se ty meze rozoraly, že se ty cesty zrušily, prostě celý ten přirozený život té zemědělské krajiny se velmi zásadně narušil. Prostě ta kolektivizace nebyla jenom to, že vyhnali takzvaný kulaky, že jo, ale prostě, že tam nastoupila ta mechanizace a všecky tyhle věci." / "Každou chvíli (ve fabrice na zpracovávání benzinu) tam byl nějaký smrťák, že jo. Jako když tam bouchnul ten líh - jenom kvůli tomu, že nějaká studentka, co tam pracovala, měla nylonovou nebo nějakou silonovou podprsenku, a ta udělala tu jiskru statickou. A tenkrát tam zahynulo kolem 21 lidí." / "Já myslím, že konec 80. let byla doba, kdy číše trpělivosti obyvatelstva právě přetekla. A kdy opravdu byly čekárny dětských lékařů, ale už i pro dospělé, plné lidí, kteří chrchlali, slzely jim oči a měli těžké problémy s plícemi a s dýcháním. Ty koncentrace škodlivin v ovzduší dosáhly takových hodnot, že už to nebylo přehlédnutelné a ty lidi, kteří nás předtím kolikrát mohli považovat za nějaké zbytečné kverulanty, tak najednou pochopili, že vlastně ty ekologické iniciativy jednají v jejich zájmu." (21.11.2018)