Řím, otevřené město

Přímo z popela nejstrašnější katastrofy moderních dějin povstal směr, který by v jiném čase nevzniknul - neorealismus. Surovost, autenticita, neherci... To jsou tradiční hesla, ovšem jak naučila budoucnost k dovršení silného diváckého zážitku zdaleka nestačí a Řím, otevřené město je dokonalou ukázkou bezprostřednosti a upřímnosti. Od režiséra Rosselliniho (za války si vydělával snímky s nepokrytě fašistickou tendencí) se nedočkáme klasického hrdiny, film oslavuje spíš kolektivnost, byť nejsilnější scény patří jednotlivcům. Snímek ale táhne právě zmíněná bezprostřednost a vědomí doby vzniku. Příběh byl mnohokrát překonán, touha takhle vypovědět už jen málokdy. (01.08.2008)

Nikdy som nebol v Ríme, takže neviem, ako rýchlo si vás získa. Pri Prázdninách v Ríme si ma získal okamžite, ale to bolo spôsobené aj tým, že sa v ňom nachádzala Audrey Hepburn. V Rosselliniho filme si ma získaval postupne, to je zase dané prítomnosťou nacistov v kontraste s miestnym obyateľstvom. O to viac však budete držať palce okupovaným a bezmocným Talianom a o to viac budete trpieť pri pohľade na ich utrpenie. Na neorealizmus dosť naratívne, pripomínalo mi to francúzske poeticko- realistické Brány noci. Je to asi dané aj autorom scenára. Pri jeho sledovaní však treba brať do úvahy aj rok vzniku, tu o nejakom, aspoň minimálnom historickom odstupe nemôže byť ani reči, tu sa kuje železo ešte za horúca. (13.10.2014)

Obdivujem taliansky neorealizmus,lebo tieto snímky sršia veľkou autenticitou,kde sa do popredia tlačí dôraz na prostredie,v ktorom vystupujú herci i neherci,tu je najväčšia hviezda ANNA MAGNANI(alebo sa ňou stala až po tomto skvoste). Je rok 1945 a režisér a scenárista Roberto Rossellini za spoluúčasti Federica Felliniho vyrozprávali príbeh tesne po vojne ako terorizovali niekoľkých ľudí,kňaza,komunistu,...,od ktorých chcelo gestapo vypáčiť informácie,kde sa skrýva protifašistická bunka,ale títo ľudia sú extrémne hrdí,tvrdohlaví,tak namiesto vykecania,volia smrť,mučenie,tyraniu... Dominuje tu polodokumentárny štýl,kde kamera je súčasťou reálnych kontúr,ako to prebiehalo v skutočnosti,je to tak zrejme preto,lebo sa nakrúca na autentických miestach,predstavil som si to tak,že kamera je nepozorovaná davom,ktorý o ničom nemá ani zdanie,a tak sa dostáva takej dusnej atmosfére,že vzniká jeden z najdôležitejších filmov z neorealizmu,alebo jeden z najpodstatnejších snímkov v dejinách kinematografie! (30.01.2015)

Nepřikrášlený, dodnes odvážně otevřený vhled do Němci okupovaného Říma. Film sleduje počínání několika hrdých příslušníků pracující třídy a zaměřuje se více na jejich vztahy než na boje v ulicích. Největší síla filmu pramení z doby a podmínek, ve kterých vznikl. Díky nim jej lze vnímat téměř jako dokumentární zachycení tehdejší reality, ačkoliv se příběh samotný na skutečnosti nezakládá a ačkoli je forma vyprávění vcelku klasická. Rossellinimu se za přispění Felliniho scénáře a vhodně vybraných herců (neplatí tedy, že by všichni neorealisté obsazovali neherce) daří skloubit pocit frustrace z nacistického obklíčení s melodramatickým schématem (manipulativní používání hudby, černobílé rozdělení postav na zkažené nacisty a dobré Italy) a občasnými komediálními vydechnutími. Není to nejlepší ani nejdůležitější neorealistický film, ale pořád je v něm dost velký kus neředěné pravdy, aby dokázalo emocionálně zasáhnout. 80% (02.10.2006)

Čekal jsem asi něco jiného, asi skutečně něco přelomového. Ale dočkal jsem jen filmu, u kterého stále nemohu pochopit, proč je tak uznáváný. Je v něm hodně silných a naléhavých scén, ale ten film mě ničím nevzal, nic mi neřekl, nic mi nenabídl, jen jakýsi obrázek několika lidí, kteří bojovali za osvobození Říma. Asi nejsem vyvolen, abych toto dílo pochopil. (19.05.2006)