Já, Daniel Blake

"Pokud chcete zemřít hrdinskou smrtí, stiskněte nulu". Ostatně vám nic jiného nezbývá, protože všichni operátoři jsou zaneprázdnění. Před padesáti lety to byl Billy ("Kes"), dnes Daniel; Ken Loach stárne, ale sociální problémy přetrvávají. Ze sociálního státu se stává neosobní sociální monstrum. Možná je třeba se spíš divit, že se v multi-(ne)kulti Londýně s Danielem vůbec někdo bavil. (12.05.2020)

Filosofii Kena Loache lze shrnout do výkřiku, který zaznívá krátce před závěrečnými titulky: Fuckin' Tories! Sisyfovské putování Daniela Blakea je koncipováno jako důkladná exkurze po britském sociálním systému. Vykresluje instituci, která ponižuje, komplikuje, diskriminuje a fuckuje; instituci, která záměrně nepomáhá nejpotřebnějším; nabízí pomoc přes neprůstřelné plexisklo; diskredituje sama sebe, aby mohla být jednoho dne na tomto základě zrušena jako zbytečná. Cesta vypovídá o důkladné rešerši, desítkách vyslechnutých a vyčtených příběhů, vlastních zkušenostech. Postrádá ve své formální prostotě obvyklé manipulační berličky a pomáhá si jen obsahovou hutností. Kdyby byl Loach víc Buňuel nebo Trier a oprostil se přehnaných iluzí o solidaritě prekarizovaných, dalo by se na dvě celé hodiny zapomenout, že jde "jen" o film. Sledovat Daniela na cestě za uznáním podpory v nezaměstnanosti přes téměř hmatatelnou nelidskost systému je dobré proto, že zjistíte, jak si zatopit se svíčkou a dvěma květináči, když vám ty kurvy odpojí elektřinu. Mimoto ale připomene, že to, že vám nikdo nepomůže, nezakládá dobrý důvod nedožadovat se toho, na co máte právo. Právě naopak. Paní sociální Sheila je nejlepší ženská zrůda od slečny Thatcherové, pardon, Ratchedové... (18.03.2017)

Nejspíš nejsem cílová skupina. Předpokládám, že po shlédnutí filmu jsem si neměla říkat, že si pán mohl sám za ten úřadový kolotoč. Kdyby byl film radši více o matce Katie, bylo by to rozhodně zajímavější a srdceryvnější. Takže těžko dát vysoké hodnocení filmu, u kterého si celou dobu říkám jenom "Tak už běž někam do práce, kde si sedneš na zadek!" (04.04.2017)

Není to Loachův nejlepší film, je to napůl politický statement, který mi při čtení Lavertyho scénáře přišel těžko stravitelný svým závěrečným apelativním patosem. Jenže Loach ho zrežíroval naprosto civilně, vybral si skvělé protagonisty a ustál ho s mírnou ironií, byť samozřejmě dominuje tvrdá obžaloba zmechanizovaného sociálního systému, v němž se člověk stává nedůstojnou položkou. Výsledek je tíživý pohled na chudobu, která se potenciálně týká každého z nás, protože je maligní součástí systému, ve kterém žijeme. Na Loachovi nutno paradoxně kritizovat i cenit konzistenci, s níž si lehce idealizuje své pracující hrdiny - není v ní totiž nic pokřiveného a neautentického, je v tom skoro naivní víra v dobro těch, kteří jsou v nouzi. Daniel Blake je nejlepší Loach od roku 2006 a osobně mám pocit, že je životnějším a podstatnějším filmem než Zvedá se vítr. [Cannes 2016] (23.05.2016)

Teprve nyní se setkávám s matadorem sociálních dramat Kenem Loachem a úspěch je z toho tak maximálně poloviční. Začátek je super, původně ještě docela optimistický člověk, co se proplétá labyrintem nařízení a formulářů, které ho postupem času výrazně zlomí a dočkáme se i očekávané katarze ve finále. Zní to zajímavě. Navíc když je hlavní hrdina takový sympaťák, jenže mě to po docela krátké době přestalo bavit a i když stopáž není bůhvíjak dlouhá, tak mi přišlo Já, Daniel Blake jako jeden z nejdelších filmů, které jsem kdy viděl. Rozhodně velice zajímavé, ale Loach mě dokonala ukolíbal a ztratil uprostřed filmu. (15.11.2017)