Rodinné štěstí

Všednost, vrah rodin. Scénář si sice vystačí s málem a režisér krásně využívá komorní prostory jediného (obřího) bytu, jinak je ale tohle maďarské konverzační drama naprosto bez náboje. Načrtnuté linie, ze kterých by šlo ždímat situační dialogové peklo (myšleno pozitivně) často jen vyšumí do prázdna, a vyhrocená scéna zde tudíž v podstatě neexistuje. Na co čučet osmdesát minut na pěkně zahrané, ostře realistické rodinné psycho, když z něj na konci ani nemám depku. Nebo aspoň mrazení. (20.01.2017)

Rodinné štěstí tak trochu nešťastně klopýtá mezi vzájemně si protiřečícími tendencemi. Je tu jasně vidět snaha o působení na diváka vysoce realistickým dojmem, čehož je dosahováno například skrze neustále se pohybující kameru, civilní herecké výkony, či skrze zachycení celé symfonie zvuků a hluků, slyšitelných v normální, běžné domácnosti. To ale shazují dialogy rodinných příslušníků, které doslova šustí papírem. Na člověka tyto dialogy působí jako sada předem připravených výroků o zkaženém životě, které by pravděpodobně nikdo (takto polopatě) v běžné řeči neužíval. A když už jsme u té promyšlenosti – je velký rozdíl v zachycení krize (v tomto případě středního věku) tvůrcem, který má jasnou vizi (tím pádem může svým způsobem pomoci najít hledajícímu divákovi východiska) a mezi tvůrcem, který jde ve vyprávění od desíti k pěti, jen protože sám neví, co přesně chce říct. (17.10.2016)

To je tak, když máte od maďarského filmu vysoká očekávání a pak Vás srazí jeho průměrností. Já sice chápu, že to byl záměr samotného filmu, ale onen záměr na mě neudělal žádný výraznější dojem, že bych dokázal říct, na jak kvalitní film jsem koukal. Náhled do života dvou rodin zajímavý, ale to si můžu s někým pokecat na chodbě bytovky a vyjde to na stejno. (11.08.2017)

Zajímavá konverzačka s výbornými dialogy. 1) Snímek má z mého pohledu jeden, věru zásadní, nedostatek: protagonisté mi jsou velice protivní. Nenašel jsem nikoho, s kým bych se mohl ztotožnit. Ani témata se mě příliš nedotkla, ať už si komentátoři jakkoli lebedí ve výstižnosti zobrazení postsocialistické reality. 2) 44letý scénárista, režisér a spoluproducent Szabolcs Hajdu (taky nedobrovolný hostitel Farkaš) pojal vlastní divadelní hru vskutku jako rodinný film. Zangažoval vlastní manželku, dceru, syna a dvanáct svých studentů kameramanů (třináctý je profík) a vše kvůli úsporám natáčel ve vlastním bytě. Některé detaily viz Zajímavosti k filmu. 3) Rozumná délka a jakási kompaktnost, jednota místa, času a děje jsou dalšími pozitivy díla. Možná jsem šťastný, jen si to neuvědomuji. (18.01.2018)

Trochu jsem se filmu obávala, protože nemám ráda filmy bez děje (v jednom prostoru mi nevadí), ale když tam není děj, většinou mě to hrozně nudí a těším se na konec. Tenhle film byl ale úplným opakem. Děje tady sice moc není, ale nenudila jsem se ani chvilku. Velmi se mi líbilo, že byl film natočen s režisérovou rodinou v jeho domově. Ta všednost se mi líbila. Závěr je trošku jiný, než zbytek filmu, ale byla jsem spokojená. Je to sice film, na který si za rok už asi nevzpomenu, jak tady někteří uživatelé již psali, ale bylo to příjemné a mělo to své kouzlo. (14.01.2017)