Rodinné štěstí

"Jsi krásná. Nádherně stárneš." Rodinné štěstí je asi jediný film, co pamatuju, který s trefnou samozřejmostí vystihuje moji oblíbenou disciplínu "urážlivých komplimentů". Hajdu svůj zjevně autobiografický film vystavěl podle pravidla "z nouze ctnost" - ani na chvíli neopustí svůj byt, ale na omezeném prostoru dokáže přirozeně měnit temporytmus vyprávění, od vyhrocených dialogových výměn po zklidněný závěr. Kamera místy pluje mezi stolky, křesly a rámy dveří, občas se v detailu lepí na obličeje herců, jindy z povzdálí sleduje dění. Ani na chvíli ale nenudí. V souvislostech karlovarské soutěže působí Rodinné štěstí jako menší zázrak, kterému patří Křišťálový globus zcela po právu. Těžko jej ale můžeme vnímat jako dílo, které předznamenává určitý trend nebo postupuje vyloženě pionýrsky. Při porovnání s jinými srovnatelnými "áčkovými" festivaly, Locarnem nebo Rotterdamem, musí být zřejmé, že od Varů asi nemůžeme očekávat objevování budoucích autorských person (jako se to třeba Locarnu podařilo s Claire Denis nebo později s Albertem Serrou a Lavem Diazem, jakkoli tam je to už na hraně). Velmi solidní středoevropský nadprůměr je maximum toho, na co hlavní soutěž KVIFF v tuhle chvíli má. Ale díky i za to. (11.07.2016)

Všednost, vrah rodin. Scénář si sice vystačí s málem a režisér krásně využívá komorní prostory jediného (obřího) bytu, jinak je ale tohle maďarské konverzační drama naprosto bez náboje. Načrtnuté linie, ze kterých by šlo ždímat situační dialogové peklo (myšleno pozitivně) často jen vyšumí do prázdna, a vyhrocená scéna zde tudíž v podstatě neexistuje. Na co čučet osmdesát minut na pěkně zahrané, ostře realistické rodinné psycho, když z něj na konci ani nemám depku. Nebo aspoň mrazení. (20.01.2017)

Rozhodně si k navýšení hodnocení nechávám dveře otevřené, ale zatím mi ta všednost přišla až moc nakažlivá. Asi potřebuju trochu tý šou buď v podobě výjimečných výkonů nebo vybroušených dialogů... Rodinné štěstí chce být tak moc opravdové, že se záměrně vyhýbá obojímu. A ponořit se za 80 minut do každodennosti není vůbec snadný úkol. (03.10.2016)

To je tak, když máte od maďarského filmu vysoká očekávání a pak Vás srazí jeho průměrností. Já sice chápu, že to byl záměr samotného filmu, ale onen záměr na mě neudělal žádný výraznější dojem, že bych dokázal říct, na jak kvalitní film jsem koukal. Náhled do života dvou rodin zajímavý, ale to si můžu s někým pokecat na chodbě bytovky a vyjde to na stejno. (11.08.2017)

"Možno som úplne šťastný, len o tom väčšinou nemám tušenia...". Niekedy naozaj netreba chodiť za dobrým filmom príliš ďaleko... Maďarský herec a režisér Szabolcs Hajdu sa rozhodol, že natočí film, napíše k nemu scenár a ešte do neho obsadí celú svoju rodinu (manželku a deti). Keď sa v jednom byte stretnú dve rodiny, vzniká množstvo dialógov, ktoré otvárajú otázky. Konverzácia dokáže veľmi ľahko skĺznuť do hádok, obviňovania, pretvárky a vzájomného odsudzovania života tých druhých. Aj keď je v príbehu na prvý pohľad najväčší dôraz kladený na dospelých, práve tie malé bytosti v úzadí sú v tomto prípade skutočnými trpiteľmi, ktorí túžia po porozumení. Režisér občas náznakovo, občas až možno zbytočne priamo poukazuje na to, že deti sú iba odrazom rodičov a prostredia, v ktorom žijú. Ak vyvádzajú a kričia, väčšinou za tým netreba hľadať hyperaktivitu, ani s nimi hneď utekať k psychológovi. Kričia, pretože im chýba pozornosť a láska. A kým ju nedostanú, tak kričať ani neprestanú. Tento film je o dokonale všedných situáciách a v tom tkvie jeho sila. Nepozerá sa naň príjemne, snáď aj preto, že je verným zrkadlom dnešnej doby. Tej, v ktorej mnohých práca, vlastné problémy a vlastný egocentrizmus pohlcujú natoľko, že to podstatné nevidia a potreby vlastných detí odsúvajú do úzadia. Predstavte si hrniec plný napätia, ktorý hodinu a pol buble a vy netušíte, či sa nájde niekto rozumný, kto ten plameň stíši. A ak sa tak nestane, tak v jednom okamihu proste vykypí... (06.11.2019)