Romeo a Julie na konci listopadu

Jsou filmy, které se vám po zhlédnutí vypaří z paměti jako pára nad hrncem. A jsou filmy, které se vám usadí natrvalo hluboko do paměti a tam zaprášeny čekají, třeba i třicet let, až přijde čas, aby se vám opět připomněly v plné kráse. Ten okamžik nastal 13.7.2008, kdy díky ČT1 tento filmový skvost hluboko uložený v mé paměti opět zazářil v plném lesku. Vidět tak dokonalý herecký výkon dvou vynikajících velikánů české filmové tvorby, Dany Medřické a Karla Högera, po tolika letech byl pro mě opravdovým filmovým zážitkem. Tento příběh nám všem připomíná, že mít více roků neznamená vždy se smířit se stářím a odevzdaně čekat na smrt, ale že i v těchto letech lze něco od života chtít a něco mu (někomu) dát (darovat). (13.07.2008)

Jednoduše krásný film. Nejdřív jsem čekal něco ve stylu Polibku na cestu akorát v černobílém kabátě. Ale tohle bylo něco tak laskavého, příjemného a samozřejmě výborně herecky zahraného, že se tomu Polibek nemůže rovnat. Musím říct, že jsem věřil snad každému aktérovi jeho roli (ale samozřejmě pan Höger u mě zabodoval nejvíce). Ten konec, ač je de facto happy-endový, mi vůbec nevadil, právě naopak, byl krásný. Aneb láska kvete v každém věku. (13.07.2008)

Velmi nádherný film. Je to jeden z nejlepších snímků, co kdy ČT udělala. Příběh o něžné lásce dvou stárnoucích lidí a jejich nepřejících příbuzných. Karlovu novou známost jeho rodina nepřijímá a Marii zase odrazuje její mladší sestra. Oba dva hlavní představitelé Karel Hoger a Dana Medřická nastavili laťku hodně vysoko. Tak takto vypadá herecký koncert. (19.05.2013)

Karel Höger jako dobrosrdečný stárnoucí pán a Dana Medřická jako sympatická divadelní uvaděčka. Takové herecké obsazení slibovalo nedostižnou kvalitu. A jak jsem se filmu původně obávala, že bude velmi smutný, tak mě neskutečně zahřál na duši. U scény, kdy dvojice navštívila již neexistující zahradní restauraci, jsem se po celý čas musela culit, byla jednoduše kouzelná. Pár Libuše Švormová a Josef Langmiler působil na začátku velmi komicky, ale postupem času se mi všechny vedlejší postavy zprotivily, jak jim chtěly vztah překazit. Když si Karel přivedl Marii domů a zjistil, že tam nikdo není... To bylo nejsmutnější. Navzdory tomu se tento film zařadil mezi mé oblíbené, na který se v budoucnu ráda několikrát podívám. (02.02.2016)

,,Já jsem ještě neobrostl mechen. Já jsem ještě živej!" Jaroslav Balík je dosti zvláštním režisérem nebo-li filmovým vypravěčem příběhů (lidově řečeno). Ve dvou filmových knížkách vydaných v 80. letech, které jsem měl nedávno vypůjčeny z knihovny, byly jeho filmy nesmírně vychvalovány pro důsledná zpracování námětů ze současnosti tehdejší socialistické společnosti. Bohužel zrovna onen aspekt, který si soudruzi na jeho dílkach tolik cenili, trochu sráží můj dojem z filmu. Po titulcích s melancholickou hudbou Karla Mareše a krásné dlouhé scéně v kavárně, kde se dva vdovci zcela náhodně seznámili a dávejí se do řeči, následuje až podprůměrný ponor do Pluhařovic rodiny s nevýraznými vedlejšími postavami a pak mnohokrát jakési dokumentární záběry mapující tehdejší mládež a rušný život ve městě. V jiném filmu by mi podobné záběry snad ani nevadily či bych je i možná ocenil, nicméně v onom melancholickém rozpoložení, do jakého mě dostaly scény s hlavními protagonisty, na mě působili až moc rušivě (včetně objevující se bigbeatové muziky). Škoda, neboť Romeo a Julie na konci listopadu by zcela určitě fungovali i jako ryze nadčasový příběh bez podobných reálií. Na začátku jsem měl pocit, že tak slibně rozjíždějící se příběh o vztahu dvou stárnoucích lidí v podání takových herců jako jsou Karel Höger a Dana Medřická, nemůže nic pokazit. Samotné dialogy z pera Jana Otčenáška napokon dávají všem jejím společným scénám osobitné kouzlo. Za lidský příběh ze života, podbarvený nádhernou Marešovou hudbou a s dojímavým závěrem bez pátosu, a za dva velké herce v hlavních rolích dávám rozhodně 4 hvězdičky. To krásné pohlazení po duši zde i přes výhrady nakonec dorazilo. 80% #Challenge Tour 2019: 52 let filmu za 52 týdnů (05.04.2019)