Poslední rodina

Film prakticky objektivně bezchybný, který uspokojí jako předm analýzy i jako vtahující příběh jedné dysfunkční rodinné jednotky. Osobně na podobné chladné studie nemám buňky a pětihvězdičkové hodnocení si umanutě vyhrazuju pro filmy, se kterými subjektivně souzním, ale tady obzvlášť cítím velký respekt i přesto, že mi režisérovy skvěle realizované volby úplně neinklinují. 4 a 1/2 (31.03.2017)

Filmu se říká „zázračný debut“ a tato historie vymírání jednoho rodu vás na dvě hodiny přiková před plátno (obrazovku). Navíc je podle skutečné události. Hlavní postavy jsou otec, který prosazuje soulad v rodině a syn s psychotickými ataky své psychózy a se sebevražednými pokusy, které bere rodina s klidem i jeho hlášky jako „chtěl bych být velitelem koncentráku“, nebo jeho sexuální dobrodružství, která odvádějí příběh jinam. Černý šibeniční humor funguje jako psychická obrana proti osobním problémům. Babičky se hádají, která ulehne jako první v rodinné hrobce a tipují svého vnuka. Příšerné bezútěšné novostavby z nichž hrdinové nevyjdou ven navozují depresivní náladu a přitom o politice se nedebatuje. K silnému účinku tohoto soukromého vesmíru to úplně stačí. Rodinka nepůsobí efektně ani uměle. Na dobovém putování rodinky 80. a 90. lety, kdy se rodinka maskérsky téměř nemění, vidíme již tehdejší náklonnost Polska k Americe. Navzdory únavnému zachycování každého rodinného rituálu a prodlužování osudové linky je celek soudržný. (30.09.2018)

Prekliata rodina v zajatí svojho podivínstva a kto nepozná osud jednotlivých postáv, pochutná si na malých prekvapeniach v ponurej panelákovej atmosfére, záver prekvapivosť znásobí. Hudobný či umelecký bard neznamená normálny človek a dosť často sú práve géniovia, ktorí sú zároveň šialencami. Film vzbudil určitú kontroverziu, keďže niektorí protestovali, že napríklad postava Tomeka je zobrazená nespravodlivo. Ukončil to režisér slovami: nejde o životopis. A bolo vybavené. O kontrastné postavy šlo ale zaručene. Na jednej strane celkom milý a veselý človek a na strane druhej mŕtvoly a pavučiny. Každopádne jeho osud dáva znať, že niekedy sa oplatí požičať peniaze, lebo pre 1000 zlotých to môže dopadnúť všelijako a sám sa dožijete toho, o čom celý život filozofujete - túto iróniu film zabudol poriadne zdôrazniť. Za odporučenie filmu ďakujem *CARNIFEX*ovi. (21.03.2024)

Po druhej projekcii fenomenálneho Nocturnal Animals som si povzdychol, že zase bude trvať dlhý čas, kým ma nejaký film doslova rozseká. Mýlil som sa! Posledná rodina je rana krompáčom do hlavy... Som nesmierne šťastný, že som o backrounde filmu aj hlavnej postavy nevedel nič,takto to malo moment prekvapenia z neznámeho... o to viac ma dostalo, keď som po filme dlho do noci googlil o rodine a pozadí. Až potom vie človek doceniť tú presnosť, priam exaktnosť s akou boli natočené jednotlivé detaily. Beksinskeho diela sú to najmetalovejšie čo sa dá vidieť, pričom aj maestro Giger musí prenechať miesto na piedestaly. Film je natočený autenticky, dá sa povedať, že "skromne", pričom sila niektorých scén je niekedy viac pod povrchom (napr. pragmatické vysvetľovanie ako funguje práčka + scenár pohrebu..alebo krátky dialóg medzi manželmi "o Jungovi" - tu je napr. odpoveď prečo maľoval to čo maľoval). Skrátka tu sú slová a myšlienky zbytočné. Stručne a jasne - geniálne dielo! Ako to, kurwa tí poliaci robia?! :) (10.08.2017)

Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~ (12.06.2017)