Vládci chaosu

Naprosté pochopení jedinečného mikrovesmíru norské blackmetalové scény z počátku 90. let, které navíc zachovává onen skutečný BM étos díky neustálému boření idolů a zvedá prostředník na všechny podléhače autorit, ať již blackmetalových či jakýchkoli jiných. Navíc film nabízí raritně ambivalentní zážitek, kdy pravdu v něm nemá prakticky nikdo. Jeden má plnou hubu keců o vytvoření nejzlejší scény na světě, ale když se má krájet chleba, kouše si ret. Další zapalují kostely a zabíjejí lidi, ovšem jenom v důsledku toho, co zahájil právě Euronymus. Největší smysl v tom pak dává samosebou postava, jež se rozřeže na cucky a ustřelí si palici. Navíc Akerlundův špinavý, beďarovitý styl, který něhodlá vytvářet hrdiny se k tomuto tématu perfektně hodí. Zpěvák Famine má na nový desce Peste Noire fotku sama sebe s blackfacem, protože ví, že to nasere lidi, Akerlund obsadí do role vyhlášeného ultrapravičáka židovského mládence. Mašťákům na všech stranách praskaj čuráci. Fuck off and die. Black metal. PS: srovnání s devotní a všeobecně milovanou umolousaninou Bohemian Rhapsody bude. (06.03.2019)

Lords of Chaos sa hodnotí naozaj ťažko. Pokiaľ by si mal záujem o reálnejší a temnejší náhľad na nórsku black metalovú scénu točiacu sa okolo Mayhem, odporúčam ti dokument Until the Light Takes Us (2008). Snímka Jonasa Åkerlunda už na začiatku priznáva, že bude založená nielen na skutočných udalostiach, ale aj na lži. Svojím spôsobom teda sledujeme reálny príbeh prezentovaný extrémne vyhrotenou formou, v ktorej je Varg prezentovaný ako úplný šialenec a Euronymous naopak ako pozér, ktorého nám má byť však na konci ľúto. Medzi menovanými žánrami, ako dráma, thriller, hudobný a životopisný, by sa mala určite pridať aj komédia. Základom Lords of Chaos je totiž parodovanie udalostí z čias začiatkov Mayhem a Burzum. A úprimne povedané som sa na takomto prevedení príliš nepobavil. Niekoľké svetlé (či temné?) momenty ale tvorcom nemôžem uprieť. (12.05.2019)

Abyste dokonale pochopili hloubku charakterů ve filmu prezentovaného výkvětu sveřepých norských intelektuálů každým coulem, předkládám nejprve fundovaný zpěvný překlad roztomile romantické a oduševnělé lyriky kultivovaného chlapeckého kvarteta Mrzačení, a sice rozkošné plísně s názvem Nekrochtíč. Taxi pro začátek do uchu libých tónů průmyslové frézy s vymlácenými ložisky společně rozverně zanotujme procítěným barytonem v plném rozsahu akutní hnisavé laryngitidy. Tři, čtyři, tralala tralala: “Toužím po tvé smradlavé mrtvole, nic mě tolik nerozpálí, ty vole, než mrdat tě, až ti prasknou kosti, další by měla chcípnout. Kape mi z kokota, když mrdám tě na dřeň, už to moc nedávám a z tebe, pomalu mi pěkně jebe. Refrének: Nekrochtíč, nekrochtíč, camcarýja umc. Žeru maso tisíce mrtvol krvesajných bezkundých jeptišek, vnitřnosti se jí derou z prdele, zatímco lížu její slizkou piču a za kozy ji držím vesele. Refrének: Nekrochtíč neckrochtíč, jen pojď, ty pozérská mrtvolo a chcípni znovu, camcarýja umc“. Tak co? Taky cítíte ten hluboký podtext metaetické filozofie v úchvatném obalu nejčistší strukturální sémantiky, jež může pocházet jen z hlavy opravdového Müslitele? A to jste ještě neslyšeli megahit Mrdání vnitřností motorovku, který si přeložíme příště! Já si tedy myslím, že Black metal je jinde, a že tenkrát, zanořen až po koule v Oslu, jen tandem deviantních neonanicistických norských vypatlanců ve složení Retardymous a Tupernes stvořil svým mentálním moulinexem cosi, co si konečně mohou neméně nadaní řezničtí učňové s Mordorem v jinak prázdné hlavě pobrukovat u erekce na jatkách při pomalém bourání skotu žabikuchem. A paxe nám kluci tak dlouho kočkovali o to, kde je větší a populárnější dement, až Tupernes Retardymouse živočišně opíchal. Což se ovšem nakonec ukázalo jako geniální marketingový tah, protože se kohorta vymaštěnců se smyslem pro rytmiku, melodiku, sofistikovanou lyriku a éšestkové vokály zjevně během Tupernesovy patnáctileté „nápravné“ rekreace v norském Hiltnu přemnožila, paradoxně vystřelila prodeje pekelně odporného Burzumu do nebeských výšin a z vymletého vraha udělala kult. Jak příznačné a poplatné době! Nicméně filmový pomníček se nekonal, jak nám tu vnucuje zjevně Vargofilní obsah, kluci se celé historky zhostili objektivně a prostě bez příkras vykreslili ujeté lopatistické pičusy jako ujeté lopatistické pičusy, které Kohen s Kulkinem i skvěle vystřihli. Jen ten Rory byl trochu kástingová minela. Je totiž tolik podobný svému oslizlému bratrovi, až jsem při pohledu na něj každou chvíli čekal, že začne klást žertovné pasti na nějaké přitroublé blackmetalisty, kteří se mu vloupali do holobytu. (05.04.2019)

Více jako o filmu mapující počátky norské black metalové scény se dá mluvit o nahlédnutí do duše psychicky nemocných mladých lidí bojujících s poznáním vlastní identity. Velmi nekompromisní a surový, určitě ne pro slabší povahy. Zda jsou události přenesené na plátno přiostřené nebo i částečně vymyšlené nic nemění na faktu, že tahle individua jsou/byli totálně zvrácení magoři, kteří si nezaslouží jakýkoli obdiv. Režisér se o žádné oslavování nesnaží a moc dobře ví, o čem točí, jen to mohlo být klidně o půl hodiny kratší. 60% (05.09.2019)

Předem neobeznámen s kulturně-historickými událostmi zobrazenými ve filmu jsem byl vcelku překvapen, jakých šíleností jsou schopni lidé, kteří to tak trochu přehnali s vyhraněnými názory a snahou za každou cenu bořit konvence. V tomto ohledu Lords of Chaos překračuje hranice pouhého životopisného hudebního snímku a nastavuje zrcadlo generaci, která v 90. letech v Norsku stála u zrodu jednoho hudebního žánru, zapalovala středověké kostely, bodala odpůrce do zad a nenáviděla všechno a všechny - zvlášť pozéry. Rory Culkin skvělý. [Sitges 2018] (19.10.2018)