Strnadovi

Rodina dlhé roky žijúca z neprosperujúcej firmy, na to sa nedá zabudnúť odkedy som videl originálne etudy. Oproti nim je toho vo filme o niečo menej a chýba emotívna kinopremiéra tohto filmu. Nie že by som vo filme očakával jeho premiéru, ale je to jedna z dôležitých udalostí v živote tejto "Třestíkovej rodiny", a tak mi to chýbalo. (15.06.2018)

Časosběr je mocný pán a bolí. Manželské etudy jsem kdysi viděl, ale už je to tak dávno, že mi příběh Strnadových v paměti vůbec nezůstal. Proto jsem na tohle celovečerní shrnutí těch téměř 40 let koukal s čistým štítem a nijak mi tedy nevadil fakt, že Třeštíková z velké části jen recykluje již viděné. Ale chápu výhrady těch, kterým to vadí. Životní příběh Strnadových každopádně má co nabídnout a v kontextu té neúprosné časosběrné metody nabízí i celkem silnou katarzi. 7/10 (07.03.2017)

Díky čsfd jsem se účastnila předpremiéry filmu i diskuse s Helenou Třeštíkovou. Film obsahuje ze dvou třetin, to co již bylo uvedeno v rámci Manželských etud v televizi. Strnadovi jsou bezesporu zajímavá rodina, vysokoškoláci s pěti dětmi, snažící se rodinný život skloubit s podnikáním, a bohužel obojí se evidentně moc nedaří. Silné okamžiky - dojemně pečující paní Strnadová o své dětičky, které na ní naprosto prdí, a ona dává rodině úplně vše na úkor svého (duševního) zdraví. Ke konci neustále brečící pan Srnad - ano chápu, děti se moc nepovedly a firma taky není zlatý důl, ale nějak jsem měla problém mu věřit. Nicméně film mě donutil přemýšlet i o svém životě. Za film a příjemnou atmosféru v kině 4* (20.01.2017)

Nemůžu souhlasit s těmi, podle kterých je to nezajímavý dokument. Za mě je to fantastická kazuistika jedné rodiny, která vyvolává tolik psychologických i sociologických otázek... Do první poloviny mě fascinovalo, jak byl odlišný život mých vrstevníků v 80. letech - a několikrát mě šokovalo, s jakou samozřejmostí se nastavily mužské i ženské role a jak odevzdaně Ivana přistoupila ke všem svým budoucím závazkům. To si bohužel v příštích letech očividně naplno vybralo svoji daň. Druhá polovina mě pak jen překvapovala tím, jak vyvrací všechna automaticky stanovená očekávání... Tak třeba - proč v rodině takto inteligentních lidí nemá vysokou školu ani jedno z PĚTI dětí, a rodiče jsou očividně rádi i za to, že si jejich děti prostě najdou partnera? Dělal Martin rodičům takové potíže proto, že ti neuměli respektovat jeho potřebu svobody? A proč z něj nakonec vyrostl nejrozumnější člen celé rodiny? Jaký vliv na podvědomé klima rodiny má život v ekonomických klepetech, které si sama nasadí svými obrovskými závazky? Na mě film udělal dojem příběhem rodiny, která se do jednoho udusila náloží, kterou nezvládla unést. Všichni jsou ve finále vlastně rádi za to, že prostě.. žijí. Ve 21. století, myslím, odstrašující případ. A možná dokládá i to, že běžná pracující rodina už výchovu 5 potomků s přežitím v kapitalistické divočině dnešního světa prostě neskloubí... (12.05.2020)

Je to trochu podobný jako v případě Marcely - pro toho, kdo viděl oba (teď už teda všechny tři) díly etud, pro toho to nic moc dalšího průlomovýho nepřinese. Nemyslim si ale, že proto by snad bylo zbytečný Strnadovy dělat - zrovna příběh Strnadovejch je natolik nosnej (kterej ale nakonec z Etud neni, žejo), že podle mě stojí zato dát mu z více dílčích celků formát jednoho filmu; ten totiž může bejt zajímavější nebo přístupnější zas pro někoho ještě dalšího. Osudy dalších aktérů Etud nejsou samozřejmě zajímavý o nic míň, výhodou a přidanou hodnotou právě Strnadovejch je ale nějakej ten progres - myšleno směrem dopředu, konstruktivní vývoj jejich už tak fungujícího(!) vztahu i celý rodiny, a že přes různý peripetie (ať už s dětma nebo v manželství) to je nakonec příběh s dobrym koncem. To je totiž (obecně, nejenom dneska) doslova vzácnej jev! A právě už jenom kvůli tomu, že spolu zvládli těch 35 let vydržet a že vychovali 5 fungujících dětí (zdá se), už jenom kvůli tomu stojí zato udržovat tu jejich výpověď v povědomí, protože jsem přesvědčenej, že může dát naději nebo bejt inspirací pro tisíce dalších lidí. Že nějak to nakonec přece jen jít může. Líbí se mi na tom i to, že oni fakt žádný filmoví hrdinové nejsou - naopak ve spoustě věcí mi dost vaděj nebo s nima nesouhlasim; oni nakonec vlastně ani nejsou moc charismatický, a stejně to všechno člověku nevadí - naopak, o to autentičtější to pro mě celý je. A přestože v rámci Etud to nakonec je asi nejnadějnější pár, tak ani jemu se nevyhnuly těžký partnerský problémy, který i tady odnesly zase ty děti. A to ani nešlo o žádnej rozvod. I tak to ale stačilo k tomu, aby se (pozor, trolej) odvolala jedna svatba, dalšímu synovi to rozbilo vztah, a to nepočítám ty deziluze a nenávratný škody, který se ani nemusej dát popsat... Takže tolik asi k tomu, jak maj lidi často pocit, "že teď už se přece rozvést můžou, když už maj ty děti dospělý" - nemůžou. Aby to nenasekalo škody a jizvy všude kolem, tak nemůžou - nikdy. Ale i s těma jizvama to je život, a život jde dál - a přesně toho jsou Strnadovi taky důkazem. // syn Martin: Já si chci ten život užít, je jen jeden. Táta si možná bude užívat, až bude starší, ale teď si neužívá. To já nechci. (08.02.2018)