Dovidenia v pekle, priatelia

Pěkně anarchistické podobenství svobody a lásky (ve všech jejich podobách od erotu po agapé), plné alegorií, symbolů, metafor. Ten vzdor proti okupaci je tam cítit a pan Jakubisko byl v plné síle. Velmi šedesátková atmosféra a snad jediná čs. sex-bomba Olinka Schoberová, která nehraje vůbec špatně a vypadá zatraceně dobře. Ty dotáčky , zřejmě vzniklé v euforické náladě nově nabyté svobody (?), jsou až příliš polopatické - bourání zdi, záplava vlajek a nadšené davy na cestě k zářivé budoucnosti. To trochu celkový dojem sráží. (06.05.2012)

LFŠ 2008 ... Tak tímto filmem jsem započal celý festival a musím říct, že začátek byl pro mě poměrně trpký. První polovinu filmu jsem naprosto nestíhal a nechápal. Potom se však vše začalo vyjasňovat a celá myšlenka vyplavala na povrch...leč vše se bohužel v dobré neobrátilo, neboť ona myšlenka mi přišla úplně dětinská a hloupá. Závěrečné vlaječky, provolávání skorotrapných hesel, boření zdi apod. vše jen dokreslilo... U mě to zachránily víceméně pouze skvělé herecké výkony, což je tak jediné co mohu pochválit. Druhou hvězdu pak dávám speciálně za Olgu Schoberovou, neboť tak nádhernou a šarmantní ženu jsem ve filmu dlouho neviděl. :) (02.08.2008)

Kým sa v predchádzajúcej tvorbe snažil Jakubisko o sofistikovanosť, v tomto prípade na plné ústa vykričal svetu, čo si myslí o totalite a neslobode. Jeho jazyk je síce zvláštne umelecký, živočíšny a pobláznený, ale osud filmu bol na dlhé roky aj tak spečatený. Oceňujem perfektnú kompozíciu obrazov ( režisér stál aj za kamerou ) a výber hercov. Záver filmu je však pre mňa trochu podivný, ponovembrová eufória slobody však zapôsobila na Jakubiska natoľko, že dokrútke neodolal. Z hlavných úloh nahovorila Schoberovú Oľga Solárová a Melkoviča Stano Dančiak. (15.09.2018)

Z Jakubiskova Dovidenia v pekle, priatelia mám dost rozporuplné pocity. Je to jeho poslední film z 60. let, začal se natáčet roku 1968, kdy však nadlouho pominula „doba, kedy ešte bolo možné vymýšlať a nakrúcať príbehy“ a proto bohužel zůstal nedokončený a na plátna kin se dostal až v roce 1990. Film má dost špatný zvuk, postsynchron i obraz, ale to je třeba přičíst obtížným podmínkám, za kterých vznikal. Jakubisko se Sidonem tu bojují jak proti komunistické tak pseudokřesťanské ideologii, které budují archy směřující vstříc světlé budoucnosti. Místy je ale film až příliš proklamativní, zvlášť v závěru a v křečovitých symbolech hnutí hippies. Jinak se podobá dalším Jakubiskovým filmům s trojicí hlavních hrdinů, kteří se snaží žít v izolaci šťastně a po svém, jejich štěstí ale hraničí s předstíráním a jejich ráj na zemi zničí vnější zlé síly, před kterými se snažili utéct. (08.10.2008)

Jakubiska nemám rád. Jeho tvorba ide celkovo mimo mňa a každý jeho film pozerám skôr z povinosti, než preto, že by som ho vyhľadával. Dovidenia v pekle, priatelia bola jednou z týchto poviností. O filme sa dá povedať veľa vecí. Je obrazovo bohatý, významovo obsiahly. Nájdete v ňom hravosť, erotiku, drámu a celým filmom sa nesie subjektívny hlas hlavného hrdinu, ktorý nám či už samostatne, alebo na pozadí situácií filozofuje o živote a o smrti. A aj keď je formálna stránka typicky Jakubiskovo hravá a pre mňa značne iritujúca - význam tohto filmu tkvie u mňa niekde úplne inde. Je to práve tá snaha hovoriť o dôležitých veciach hravým spôsobom. Postavy sú kulisou pre myšlienky a obrazové kompozície. A na konci som už nemohol odtrhnúť oči od obrazovky. Dokonca aj ten Palo Hammel tam akosi sedel. Pre mňa po dlhom čase príjemné prekvapenie. (01.06.2012)