Axolotl Overkill

Keď máme 16 sme: pozérski, nekontrolovateľní, otravní, relatívne slobodní, nejasní, rozpoltení, občas zábavní, bezstarostní, zmätení... to všetko sa podarilo pretlmočiť do štruktúry filmu. Na ploche 90tich minút to nestíha byť tak otravné a neznesiteľné ako predloha. Kým belgická autorka Julia Ducournau sa (pravdepodobne) snažila o nekonvenčný, výstredný obraz dospievania, Helene Hegemann sa to podarilo. Bez krvi, bez mäsa, bez nechutností... za to naozaj excentricky a surovo. (17.09.2017)

Jako padesátník si už mohu dovolit luxus srovnání několika generací. Moji rodiče vyrůstali v divokých 60. letech a dokázali si pubertu a dospívání užít i ve skromných komunistických poměrech. Pravda, tvrdé drogy chyběly, ale neřestem holdovali i tak nezřízeně. Já se sestrou jsme dospívali v 80. a raných 90. letech a drželi jsme se už výrazně zpátky. Pro mé děti je i ta má příležitostná sklenička vína něčím dekadentním a moji rodiče by byli jejich přístupem k zdravému životnímu stylu šokováni. Mám pocit, že ze své generace výrazně nevyčnívají. Pravda, proti světu pořád chlastáme první ligu, ale už to vážně není, co to bývalo. Jedinci, kteří mají sebezničující období dospívání, tady byli, jsou a budou, ale neměl jsem ani v nejmenším pocit, že by z filmu vyplývalo něco jako generační výpověď nebo to něco říkalo o mladé německé generaci. Je to prostě o genetické výbavě a možná i zázemí jedné nevyrovnané holky. Ale na to, abych mohl něco dedukovat, byl snímek příliš fragmentovaný a nesourodý. Navíc mně byl s přibývajícími minutami stále více lhostejný. Už první scéna monologu řidičky v autě mě varovala, že film je na můj vkus až příliš pozérský. Snímku a jeho postavám buď věřím, nebo ne, a na to, abych se v něm orientoval, mi stačí prvních 10 minut. Tady se naladění na vlnu tvůrců nekonalo. Celkový dojem: 35 %. (10.06.2021)

Energické, mladícky tvrdohlavé, provokatívne, slobodné, no zároveň i chaotické, výstredné, zmätené, miestami povrchné a nejasné. Skrátka presne také ako dospievanie. Knižnú predlohu nepoznám - hoc po letnom oboznámení na základe tohto sfilmovania by ma skutočne zaujímala -, a teda nemôžem porovnávať, ale tak nejak tuším, i keď sa pod filmovú adaptáciu podpísala tá istá osoba, že kniha bude predsalen obsahovo značne hodnotnejšia, ucelenejšia, zachytávajúca podstatne viac myšlienok. Nechcem však byť prehnane kritický, nakoľko čoby režijný debut ma to oslovilo pomerne dosť (a to pritom tvorbu európskych nezávislých filmárov prevažne nesledujem). Formálna stránka snímky sa mi páčila, či už vizuál (moderný Berlín tu bol zachytený veľmi dobre), hudbou, ale takisto sviežim, energickým strihom, a vlastne celkovo akousi svižnosťou (teda aspoň niekedy). Horšie to už bolo s obsahovou stránkou, ktorá mi prišla až príliš chaotická, zmätená a vo výsledku žiaľ len málo vraviaca. Značný problém som mal i so zvolenou štruktúrou, jednotlivé scény boli klipovitého rázu, čo mi je nie úplne pochuti a na kvalite nepridávalo ani ich usporiadanie, kedy chronológia neexistovala prakticky žiadna a epizódky zo života sa striedali takpovediac "hala-bala". Oceňujem najmä všelijaké hudobné/tanečné vsuvky, niektoré originálne a úsmevné scény, a takisto herecký výkon Jasny Fritzi Bauerovej, ktorá sa s rolou tínedžerky Mifti popasovala veľmi dobre, a postavu, od ktorej ju v skutočnosti delí 12 ročný rozdiel, zvládla bezproblémovo. Čiže aby som to zhrnul, Axolotl za sklamanie síce nepovažujem, páčilo sa mi ono exentrické poňatie a celkovo výstrednosťou nabitá generačná výpoveď súčasných tínedžerov, ktorá nie je polopatistická (po premietaní v trnavskom Lumière všetci zúčastnení zostali sedieť v kinosále skoro až do úplného konca titulkov), avšak predsalen, vo výsledku "iba" trojka. 65% (14.12.2017)

Tuhle jsem byl s kamarádem na pivku a u vedlejšího stolu sedělo tohle: rosolovitý, upocený muž středního věku s fyzickou kondicí hrocha, a odérem čerstvě zatavené občanky zapáchající asi ženština, kterou podle všeho oblékala malířská paleta kibicovaná štětkou. Nebyli to otec a dcera, anebo o to horší, protože se u toho stolu nejdřív málem vojeli, pak sedli do hrochovy limuzíny a zmizeli. Pointa je v tom, že navzdory obalu to klidně můžou být ti nejvzdělanější a nejdobrosrdečnější knihy pod Sluncem, ale já po jejich etudě dostal leda tak chuť na další pivo a panáka. Bez sympatií to nejde, a to je případ i Axolotlu. (15.06.2017)

Tenhle film pravděpodobně rozdělí, a vlastně už rozděluje, diváky na dvě strany. Jedni v něm vidí úžasnou nálož hořce podané zábavy a druzí směsici nesouvislých hysterických skečů a nesympatických postav. Jenže to je přesně ono – Axolotl Overkill je taková předimenzovaná výpověď o roztěkanosti a přepjatosti současné mladé generace. Jakkoliv je to do jisté míry manýristická snaha o děsnou jinakost (axolotlové, tučnáci, atd.), Miftiino extrémní prožívání si mě prostě získalo. (06.07.2017)