Touha

Jednotlivé povídky vynikají spíše v celku znázorňujícím lidský osud než sami o sobě. První zaujme volností dětské fantazie, druhá sepjetím citu s přírodou i pronikajícími, ale ještě nevnímanými temnými podtóny, třetí drsným údělem člověka snažícího se zachovat svou tvář navzdory osudu a poslední nabízí dojemný obraz konce života v příznačném prostředí a zároveň uzavírá kruh a vytváří novou naději. Samotné povídky mají pro mě vzestupnou tendenci, i proto, že už mohou být vnímány ve srovnání s předešlými. Poslední z nich se mě dotkla jednoznačně nejvíce, téma smrti z ní sálalo z každého záběru a nakonci už jsem musel pomalu vytahovat kapesník. Je třeba překousnout trochu teatrální výkony a mít s dílem hlavně zpočátku trpělivost, pak se divákovi dostane bohaté citové odměny. (24.11.2009)

I po 53 letech od vzniku člověk zažívá podobné pocity jako v povídkách. Odloučení v lásce. Vznik nového života a zánik toho starého. Opuštění rodného domova. Boj se systémem. Film mě zaujal svou poetikou a hudbou. Vykreslením míst, která už takto nyní určitě po zásahu betonové lobby vypadat nebudou. 90 minut se může člověk zamýšlet nad tím, zda dnešní život není až moc ulehčen a jakou za to platíme daň. Zánik vztahů mezi lidmi a honba za mocí a penězmi. (23.02.2012)

Poetika valašské vesnice, kde platí lidská moudrost a dětská bezelstnost. Oko potěší pohled na malá česká políčka nežli se z nich staly velké širé rodné lány. Staříček jako z pohádky s ochočenou vránou na koleně rozpráví s malými ogárky. A na spirální mlhovinu v souhvězdí andromedy se balila děvčata už v roce 1958! :o) "Dřív to nemělo ani čím prdel utřít a teď má rozumu za tři!" Filmový debit 38leté Věry Tichánkové. "Jenom ty vršíčky kdyby nebyly!" to by se i stařenkám lépe běhalo. Vojtěcha Jasného si každý vybaví především z Rodáků. I v Touze jsou natrčtnuté lidské osudy od dětství, až po stáří promítnuté do ročních období. Narození dítete a pohled na svět dětskýma očima na jaře přes mladou letní lásku, střední věk zatížený starostmi a zimním stonáním až k podzimu života a dovršení. Pohled Rekových očí najednou dojímá víc než návštěva synů u lůžka nemocné maminky. Celý koloběh se uzavírá opět narozením dítěte snad jako předzvěstí lepších zítřků. I když nejvýraznější zůstává bez pochyb Anděla, nejvíc mne oslovil malý Joska, hledající konec světa. (25.11.2014)

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)

Touha je Jasného velmi zdařilé umělecké vyjádření lyrické poetiky. Soulad zvuků a obrazů ve své úspěšné snaze o navození autentického prostředí nálady a pocitu okamžiku. V symbolech, hrátkách, snech, sarkasmu, moudrosti a obrazových kompozicích. Chytře a nápaditě i naléhavě a radostně. Obrazy se svojí jedinečnou atmosférou jednání jsou nejsilnější zbraní tohoto filmového díla. V hlavní rolích je člověk prostý, skromný a venkovský. V metaforách životního běhu planety Země. Ta vynaložená energie a množství osobních autorových podnětů se výrazně a jedinečně podepsalo pod působivé vyznění filmové umělecké výpovědi. Jaro je dětství, sluneční jas počátku poznávání, otázky, zrození a naděje. Chlapec, který hledal konec světa, se jmenoval Joska (Jan Jakeš). Se svým tatínkem (Václav Babka) se chystá uvítat maminku (Věra Bublíková) a nový život a naději. Léto je mládí. veselí, hledání, lásky, odhodlání, optimismus, radost a nadšení. Léto na zemi i na nebi je romantické dobrodružství dychtivé Lenky (příjemná Jana Brejchová) a toužícího Jana (Jiří Vala) ve velkolepé kráse poetiky citů a zrychleného dechu. Podzim, byť i s prázdninovým obdobím, je zralost, zkušenost, opotřebovanost, odhodlanost, zarputilost, nedůvěra a hrdost. Anděla (dobrá Věra Tichánková) je skromná a pracovitá žena ve statečném čelení ústrků života s aristokraticky vzpurným odstupem hrdosti rodinné tradice. V tomto jemném šťouchnutí do systému se také zjevuje stále odmítaný a ochotný nápadník Michal (zajímavý Václav Lohniský), nekompromisní předseda JZD Pavelka (zajímavý Zdeněk Kutil), starý Andělin otec (František Mušálek) a bodrý družstevní kombajnista (Vladimír Menšík). Zima, byť s podzimem, jsou zralá jablka, učení, hřejivá náruč maminky, sníh, smrt, slzy, vzpomínky a úcta. Zřejmě nejosobnější podnět k vyjádření lásky a úcty k mamince (dobrá Anna Melíšková). Oblíbená učitelka je ve vzpomínkách na sladké a bezstarostné dětství synů Václava (Jiří Pick) a Františka (Ilja Racek) tou nejpříhodnější poctou. Toto dílo je příjemné, okouzlující, poetické, hřejivé i optimistické. (30.10.2016)