Touha

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)

Poetika valašské vesnice, kde platí lidská moudrost a dětská bezelstnost. Oko potěší pohled na malá česká políčka nežli se z nich staly velké širé rodné lány. Staříček jako z pohádky s ochočenou vránou na koleně rozpráví s malými ogárky. A na spirální mlhovinu v souhvězdí andromedy se balila děvčata už v roce 1958! :o) "Dřív to nemělo ani čím prdel utřít a teď má rozumu za tři!" Filmový debit 38leté Věry Tichánkové. "Jenom ty vršíčky kdyby nebyly!" to by se i stařenkám lépe běhalo. Vojtěcha Jasného si každý vybaví především z Rodáků. I v Touze jsou natrčtnuté lidské osudy od dětství, až po stáří promítnuté do ročních období. Narození dítete a pohled na svět dětskýma očima na jaře přes mladou letní lásku, střední věk zatížený starostmi a zimním stonáním až k podzimu života a dovršení. Pohled Rekových očí najednou dojímá víc než návštěva synů u lůžka nemocné maminky. Celý koloběh se uzavírá opět narozením dítěte snad jako předzvěstí lepších zítřků. I když nejvýraznější zůstává bez pochyb Anděla, nejvíc mne oslovil malý Joska, hledající konec světa. (25.11.2014)

Půvabné filmové pohlazení o koloběhu lidského života, od bezstarostného dětství po bezmocné stáří.. Nádherně natočené.. Herecký ansámbl velice příjemný, počínaje malým Joskou (okouzlující Jan Jakeš) přes nesmírně podmanivého Jiřího Valu až k neuvěřitelně výborné Věře Tichánkové a tady mě mile překvapil i Václav Lohniský, no a závěrečnou povídku zvládla Anna Melíšková skvěle.. Krásná záležitost.. (19.12.2020)

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil. (02.06.2024)

Touha je Jasného velmi zdařilé umělecké vyjádření lyrické poetiky. Soulad zvuků a obrazů ve své úspěšné snaze o navození autentického prostředí nálady a pocitu okamžiku. V symbolech, hrátkách, snech, sarkasmu, moudrosti a obrazových kompozicích. Chytře a nápaditě i naléhavě a radostně. Obrazy se svojí jedinečnou atmosférou jednání jsou nejsilnější zbraní tohoto filmového díla. V hlavní rolích je člověk prostý, skromný a venkovský. V metaforách životního běhu planety Země. Ta vynaložená energie a množství osobních autorových podnětů se výrazně a jedinečně podepsalo pod působivé vyznění filmové umělecké výpovědi. Jaro je dětství, sluneční jas počátku poznávání, otázky, zrození a naděje. Chlapec, který hledal konec světa, se jmenoval Joska (Jan Jakeš). Se svým tatínkem (Václav Babka) se chystá uvítat maminku (Věra Bublíková) a nový život a naději. Léto je mládí. veselí, hledání, lásky, odhodlání, optimismus, radost a nadšení. Léto na zemi i na nebi je romantické dobrodružství dychtivé Lenky (příjemná Jana Brejchová) a toužícího Jana (Jiří Vala) ve velkolepé kráse poetiky citů a zrychleného dechu. Podzim, byť i s prázdninovým obdobím, je zralost, zkušenost, opotřebovanost, odhodlanost, zarputilost, nedůvěra a hrdost. Anděla (dobrá Věra Tichánková) je skromná a pracovitá žena ve statečném čelení ústrků života s aristokraticky vzpurným odstupem hrdosti rodinné tradice. V tomto jemném šťouchnutí do systému se také zjevuje stále odmítaný a ochotný nápadník Michal (zajímavý Václav Lohniský), nekompromisní předseda JZD Pavelka (zajímavý Zdeněk Kutil), starý Andělin otec (František Mušálek) a bodrý družstevní kombajnista (Vladimír Menšík). Zima, byť s podzimem, jsou zralá jablka, učení, hřejivá náruč maminky, sníh, smrt, slzy, vzpomínky a úcta. Zřejmě nejosobnější podnět k vyjádření lásky a úcty k mamince (dobrá Anna Melíšková). Oblíbená učitelka je ve vzpomínkách na sladké a bezstarostné dětství synů Václava (Jiří Pick) a Františka (Ilja Racek) tou nejpříhodnější poctou. Toto dílo je příjemné, okouzlující, poetické, hřejivé i optimistické. (30.10.2016)