• Sarkastic
    ****

    1. Docela úsměvné, min. ten sen, ale na druhou stranu nic, co by diváka svoji roztomilostí nějak víc odzbrojilo; 3* 2. Příjemná romance, typická pro léto, které však také musí jednou skončit… „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…a copak, když svítí?“; 4*. 3. Asi vůbec nejlepší povídka Touhy, s kritikou JZD a trochu hůře pochopitelnou vzdorovostí hlavní hrdinky, tím samozřejmě myslím proti nabídnuté upřímné lásce; 4*. 4. Smutné, s mírným generačním střetem, uzavírající životní koloběh; 4*. Všechny povídky se myslím podařilo dobře svázat do jednoho celku a vytvořit tak vyprávění o změně ročních obdobích a fázích života. Celkově mi Touha vychází na slušné 4*.(16.12.2012)

  • tomtomtoma
    ****

    Touha je Jasného velmi zdařilé umělecké vyjádření lyrické poetiky. Soulad zvuků a obrazů ve své úspěšné snaze o navození autentického prostředí nálady a pocitu okamžiku. V symbolech, hrátkách, snech, sarkasmu, moudrosti a obrazových kompozicích. Chytře a nápaditě i naléhavě a radostně. Obrazy se svojí jedinečnou atmosférou jednání jsou nejsilnější zbraní tohoto filmového díla. V hlavní rolích je člověk prostý, skromný a venkovský. V metaforách životního běhu planety Země. Ta vynaložená energie a množství osobních autorových podnětů se výrazně a jedinečně podepsalo pod působivé vyznění filmové umělecké výpovědi. Jaro je dětství, sluneční jas počátku poznávání, otázky, zrození a naděje. Chlapec, který hledal konec světa, se jmenoval Joska (Jan Jakeš). Se svým tatínkem (Václav Babka) se chystá uvítat maminku (Věra Bublíková) a nový život a naději. Léto je mládí. veselí, hledání, lásky, odhodlání, optimismus, radost a nadšení. Léto na zemi i na nebi je romantické dobrodružství dychtivé Lenky (příjemná Jana Brejchová) a toužícího Jana (Jiří Vala) ve velkolepé kráse poetiky citů a zrychleného dechu. Podzim, byť i s prázdninovým obdobím, je zralost, zkušenost, opotřebovanost, odhodlanost, zarputilost, nedůvěra a hrdost. Anděla (dobrá Věra Tichánková) je skromná a pracovitá žena ve statečném čelení ústrků života s aristokraticky vzpurným odstupem hrdosti rodinné tradice. V tomto jemném šťouchnutí do systému se také zjevuje stále odmítaný a ochotný nápadník Michal (zajímavý Václav Lohniský), nekompromisní předseda JZD Pavelka (zajímavý Zdeněk Kutil), starý Andělin otec (František Mušálek) a bodrý družstevní kombajnista (Vladimír Menšík). Zima, byť s podzimem, jsou zralá jablka, učení, hřejivá náruč maminky, sníh, smrt, slzy, vzpomínky a úcta. Zřejmě nejosobnější podnět k vyjádření lásky a úcty k mamince (dobrá Anna Melíšková). Oblíbená učitelka je ve vzpomínkách na sladké a bezstarostné dětství synů Václava (Jiří Pick) a Františka (Ilja Racek) tou nejpříhodnější poctou. Toto dílo je příjemné, okouzlující, poetické, hřejivé i optimistické.(30.10.2016)

  • fragre
    *****

    Ani se nechce věřit, že v roce 1958 se do kin dostala taková obžaloba násilné kolektivizace, jakou je povídka Anděla, která je pro mne nejlepší z celého cyklu. Velice mne překvapily výkony Věry Tichánkové a Václava Lohniského, které si našinec pamatoval z jiných filmů jen jako zajímavé figurky, zde je vidět, že spíše jen nedostali další šanci ukázat, co umí. Ani ostatní povídky však příliš nezaostávají, ale síly Anděliny nedosahují. Nutno pochválit též kameru, některé záběry jsou úchvatné. Celý film na mne působí velice čistým dojmem.(31.7.2010)

  • PetGriDus
    ****

    I po 53 letech od vzniku člověk zažívá podobné pocity jako v povídkách. Odloučení v lásce. Vznik nového života a zánik toho starého. Opuštění rodného domova. Boj se systémem. Film mě zaujal svou poetikou a hudbou. Vykreslením míst, která už takto nyní určitě po zásahu betonové lobby vypadat nebudou. 90 minut se může člověk zamyslet nad tím, zda dnešní život není až moc ulehčen a jakou za to platíme daň. Zánik vztahů mezi lidmi a honba za mocí a penězmi.(23.2.2012)

  • Marthos
    *****

    Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara.(25.3.2012)

  • - Tento povídkový snímek musel absolvovat téměř dvouletý schvalovací proces. Pomohla až přímluva sovětského filmaře Michaila Kalazotova, autora filmu Jeřábi táhnou (1957). (agass)

  • - Jako pomocný režisér asistoval Václav Vorlíček, který mimo jiné zachránil při natáčení, tunoucí se Janu Brejchovou, ve scéně, kdy skočila do vody. Neuměla totiž plavat. (GANOUSEK)

  • - Snímek získal v roce 1959 na MFF v Cannes ocenení Nejlepší film pro mládež. (hippyman)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace