Já, truchlivý Bůh

Kundera je jedným z mojich najobľúbenejších českých autorov a jeho Směšné lásky som čítal ako prvé. Já, truchlivý Bůh je vlastne taká trochu rozkošatená anekdota, ktorá iba s problémami naplní stopáž celovečerného filmu. Našťastie bol Kundera spoluautorom scenára a duo Kopecký s Landovským by dokázali pobaviť aj bez scenára. Osobitne sa mi páčil v tomto filme Landovský, ktorého herectvo aj pri detailnom pohľade a po toľkých rokoch znesie prísne kritériá. A Kopecký v dvojúlohe sprievodcu dejom a aktéra sa asi najviac priblížil k obrazu, ktorý o ňom mala verejnosť vytvorený. (26.03.2011)

Jak dlouho se musí člověk šťourat v komunistickým Trezoru (ne v tomhle trezoru, Kájo..), aby jen zjistil, že ty nejlepší filmy nové éry 60.let, byly zamknuté v smradlavé kadiboudě. Truchlivý Bůh tuhle zlatou éru zakončuje, a tím nejlepším, co muže slabomyslná česká kinematografie nabídnout v té nejlidštější podobě, kterou muže sepsat jen sám život. Kundara byl prostě frája, a jeho nejlepší adaptace jeho povídky dopadla, no jak byste jinak uhádli, skvěle. Odpočívej Kunděro v pokoji, a blahobytu každého náročného diváka. Miloš Kopecký a Brno, tuhle kombinaci jsme nevěděli, že vůbec potřebujem. (13.07.2023)

Kopeckého reparát z Kunderu. Je pozoruhodné, že druhý, skutočne filmový pokus napodobňuje prvý, o 2 roky staršiu biednu televíznu inscenáciu, čo sa týka priamej komunikácie s divákom. Kundera sa zrejme ani ako scenárista nedokázal zbaviť svojho sofistikovaného intelektuálskeho odstupu a potreby komentovať vlastné príbehy Smiešnych lások, ktorých je ostatne sám často hlavným, resp. druhým hlavným hrdinom. V 60. rokoch to takisto mohla byť dosť príťažlivá, moderná forma, ktorá mňa ako diváka ale dosť ruší... Kopecký s Landovským každopádne idú bomby a hodne zaachraňujú nie až tak vytunený príbeh, ktorý ostatne sám Kundera z neskorších vydaní Smiešnych lások vylúčil... (15.12.2019)

Milan Kundera si scénář k této "směšné lásce" pohlídal, takže se nám dostalo velmi věrného příběhu o nesmyslnosti a absurdních důsledcích manipulování s lidmi - tentokrát ovšem oproti Žertu velmi odlehčeného a bez kritických společenských odkazů. Ale i tak nelze říci, že se jedná v první řadě o komedii, ač je snímek protkán podařenými vtípky největšího kalibru, jeho vyznění je víc než trpké. Kopecký se předvedl ve výborné formě, Landovského "řecká" herecká kreace pak nepotřebuje komentáře. (08.12.2006)

Kdo nečetl Kunderovy Směšné lásky, měl by tak dodatečně učinit. Královsky se pobaví u tématu erotického toužení na nejrozličnější způsoby. Povídka Já, truchlivý Bůh patří k těm nejpůsobivějším a nejvěrnějším přepisům Kunderových literárních textů. Tělesné touhy narážejí na překážky a jsou hlavním zdrojem veškerého dění. Seifert kdysi napsal: "....Peklo známe, je všude kolem nás a chodí po dvou. Ale ráj? Možná, že ráj není nic jiného, než úsměv, na který jsme dlouho čekali. A ústa, která zašeptají naše jméno. A pak ta krátká závratná chvíle, kdy smíme zapomenout na to peklo." A trampoty na cestě za štěstím, byť převážně jenom tělesným, se sarkastickým vyústěním a zesměšněním bláhové snažení jsou trumfem, se kterým se výstižně vykresluje lidský život. Hlavní postavou příběhu je světák Adolf (vynikající Miloš Kopecký), nenapravitelný sukničkář. Cíle jsou jasně zřetelné a na dosah ruky, a přesto se občas s cynickým pohlavkováním otáčí proti svůdci a škodolibě ho smaží na oleji sebevědomí a neohroženosti. Zhrzení vyvolává touhu po odvetě. A následuje smršť sarkasmu v ničivé vichřice rozvrácení každé iluze, představy i životní jistoty. Osud je kurva, když podlehneme optickému klamu nesvobodné a nevyvážené vůli smyslnosti a rozkoše. Okouzlující postavou je řecký imigrant Apostol Certikidis (skvělý Pavel Landovský), dobromyslný prosťáček v opojení nových životních možností, vznešeného povznesení i utopený tragickým dopadem nerovného erotického jiskření. Hlavní ženskou postavou je mladá naivní pěvkyně Janicka Malátová (půvabná Hana Lelitová), rozpalující svůdcovu žádostivost až do nejzazších mezí, kdy zdravý rozum dostává abstraktní zabarvení absurdních pokusů o zdolání rafinovaně dráždivého vrcholu. Její pokřivený pohled na realitu je sladkým vítězstvím sebevědomého života v nové etapě beze smutku z minulosti. Výraznou postavou je rozvedená panička Štenclová (dobrá Jiřina Jirásková), neodbytná při vyžadování milostného pokračování. Z dalších rolí: chápavá ošetřující lékařka oftalmoložka (zajímavá Květoslava Houdlová), Janiny morálně znepokojení rodičové (příjemní Pavla Maršálková a Zdeněk Kryzánek), Apostolkova smrtelně podvedená manželka (zajímavá Jindra Reháková), nevšímavé a povýšené autority a modly operního světa dirigent Ořechovský-Burský (Otakar Chaloupka) a uznávaný zpěvák Lambrecht (Vlastimil Maršíček), či podobně povrchní Janiny kamarádky (Daniela Pokorná, Jana Karpašová a Ilona Jirotková). Výsledkem je sžíravě ironická satira společensko-erotického života, jednoho z nejmocnějších pudů lidského chování. Udržuje si elegantní odstup a s pompou rozpráví příběh života. A konečně vím, proč se Brno jmenuje Brno. (06.04.2017)