Já, truchlivý Bůh

Další velké překvapení v podobě čs. filmu, který jsem dosud s nezájmem přehlížel. Až mne udivilo, že takový kovaný soudruh jako režisér Antonín Kachlík přispěl do nové vlny 60. let tak svěžím a zcela originálním snímkem (kdyby nic jiného, tak tenhle film a ještě Náš dědek Josef se mu opravdu povedly). Od začátku se zde rozjíždí poutavě zavedený styl režie, kdy hlavní hrdina - velký svůdník žen v podání Miloše Kopeckého sám provádí diváky svým příběhem. Velmi zajímavé prostředí Janáčkova divadla a dějiště příběhu kolem klasické opery, zábavné myšlenky a glosy z pera Milana Kundery (například o "nesmyslném" dirigování orchestru k divákovi zády), vtipné pointy častokrát podané prostřednictvím hravého střihu, až do konce filmu originálního prolínání hraného příběhu a doplňujícího komentáře. Dokonce na svou dobu(!) vtipné náznaky homosexuálního smýšlení (tak trochu hláška ,,Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem." a do dvou minut pak pro změnu záběr na dvě lesbičky "v akci" :o)). Velice mne ovšem bavila také společnost němých fanatiků kolem hudby, která se pravidelně (až stereotypně) pokaždé u svých stolků sešla v kavárně... jo, samozřejmě pěvec Lambrecht, dirigent Ořechovský-Burský, nebo režisér operety pan Žoužel... a nebo hudební kritik pan Jebavý!"              . . .           Když se chvíli zdá, že forma úplně převálcovala průměrný obsah o "donjuánském" sváděním vášnivého sukničkáře, vstoupí do dění jako z nebe blesk roztomilý Řek Apostolek v podání Pavla Landovského. Neskutečně jsem se bavil a vybuchoval smíchy nad tím, co zde předváděl a říkal... ,,Já tam na tom Olympusu pásol kozy. Já byl ten pasták!" Líbilo se mi, jak si dva tak vzájemně odlišní pacienti vybudovali mezi sebou kamarádství a s očekáváním nahlížel, jak jejich společný žert s tragikomickými následky nakonec dopadne. Když se pak těsně před koncem dozvídáme, že dopadl velmi tragicky (nechci moc spoilerovat, ale jistý náhly střih na hřbitov po předešlém záběru na mrtvolu byl doslova mrazivou pěstí na oko v tak zábavné komedii), divák náhle s úžasem zjistí, že byl pěkně mystifikován!! Relativně otevřený konec v tomto případě moje hodnocení spíše podtrhuje. 90% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Jak dlouho se musí člověk šťourat v komunistickým Trezoru (ne v tomhle trezoru, Kájo..), aby jen zjistil, že ty nejlepší filmy nové éry 60.let, byly zamknuté v smradlavé kadiboudě. Truchlivý Bůh tuhle zlatou éru zakončuje, a tím nejlepším, co muže slabomyslná česká kinematografie nabídnout v té nejlidštější podobě, kterou muže sepsat jen sám život. Kundara byl prostě frája, a jeho nejlepší adaptace jeho povídky dopadla, no jak byste jinak uhádli, skvěle. Odpočívej Kunděro v pokoji, a blahobytu každého náročného diváka. Miloš Kopecký a Brno, tuhle kombinaci jsme nevěděli, že vůbec potřebujem. (13.07.2023)

Já, truchlivý Bůh je filmem, který se velmi podobá snímku Nikdo se nebude smát Hynka Bočana. Nejenže oba zachycují Kunderovy povídky ze Směšných lásek, ale i zpracování oba pojali takřka stejně, a oba kvalitně. Kachlíkovo provedení se mi líbilo zřejmě o něco málo víc. Atmosféra byla zachycena tak jak jsem si představoval, duo Kopecký-Landovský fungovalo skvěle a neobvyklý způsob vyprávění se nesmírně hodil. Bohužel mě to ale tolik nebavilo a chyběla mi ta lehkost se kterou jsem Kunderu sbírku povídek četl. To mi film nenabídl. (08.05.2012)

Když jsem byl malý chlapec, neskutečně mě štvala ta aura znalce žen, kterou okolo Miloše Kopeckého šířila normalizační média. Nechápal jsem, jak na to komunistická televize přišla, protože tenhle dědek byl spíš otravný a slizký a svůdce žen by v něm hledal leda tak někdo s šedým zákalem. Po shlédnutí filmu Já truchlivý bůh jsem pochopil, že tato image byla asi trochu vybudovaná na tomto fimu. Zde totiž Kopeckému to svůdcovství věříte a naopak je k tomu tak nádherně cynický, že si na jeho místě nedokážete představit někoho jiného. Když se pak přidá Pavel Landovský se svým živočišným Apostolkem, rozehraje se před vašima očima doslova herecký koncert s promyšleným způsobem vyprávění a nádherně vystavěným černým humorem. Pozapomenutý skvost české kinematografie. (13.04.2014)

Milan Kundera si scénář k této "směšné lásce" pohlídal, takže se nám dostalo velmi věrného příběhu o nesmyslnosti a absurdních důsledcích manipulování s lidmi - tentokrát ovšem oproti Žertu velmi odlehčeného a bez kritických společenských odkazů. Ale i tak nelze říci, že se jedná v první řadě o komedii, ač je snímek protkán podařenými vtípky největšího kalibru, jeho vyznění je víc než trpké. Kopecký se předvedl ve výborné formě, Landovského "řecká" herecká kreace pak nepotřebuje komentáře. (08.12.2006)