Kočár do Vídně

Moc pěkně natočený snímek z válečného prostředí, kde se vlastně „jenom“ projíždějí lesem. Atmosféra z toho jde přímo mrazivá. V jednu chvíli se dokonce zapomene na šílenosti a začne být fajn nálada. Jenom teda pro mě ta pointa celého filmu je dosti odpudivá. 80/100 (06.03.2022)

Autor literární předlohy Jan Procházka (1929–1971) působil v 50. a 60. letech v aparátu ČSM a KSČ. V roce 1959 se stal dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. Po názorovém  rozchodu s prezidentem Antonínem Novotným v roce 1967 patřil k tzv. reformnímu křídlu KSČ. V letech 1968–1969 zastával funkci místopředsedy Svazu československých spisovatelů. Na začátku období normalizace byla jeho tvorba z politických důvodů zakázána. Jenomže já jsem film Kočár do Vídně viděl v roce 1974, což by vlastně nemělo být možné. Zřejmě šlo o projev odvahy regionálního filmového klubu. Ostatně po Procházkově smrti režimní štvanice na jeho osobu ustala. Jak se mi ten film tehdy líbil? To už nevím. Tenkrát asi moc ne, jak naznačuje sen, jenž se mi zdál po jeho shlédnutí a který je poněkud ironickou glosou k tomuto znamenitému Kachyňovu filmovému dílu. - - - Námět filmu. V noci z 13. na 14. července 1974 se mi zdálo, že jsem na karlovarském filmovém festivalu, kde jsem shlédl film CESTA DO .......... Osoby: dítě (chlapeček, 7 let), matka (asi 35 let). První záběr: Matka s dítětem jde lesem. Chlapeček si hraje s ochočenou krysou. Tento záběr trvá přibližně osm vteřin. Pak se matka najednou rozčílí (protože jdou už dlouho a je z dítěte podrážděná), chytí krysu za ocas a praští s ní o strom. Další děj se odvíjí již zvolna. Dítě truchlí pro svoji krysu, ale nepláče, i když má pláč na krajíčku. Celý děj se odehrává v lese, ale exteriéry se rychle mění. Hned jdou oba představitelé vzrostlým, temným lesem, hned se prodírají mezi nízkými stromky. Nechybí ani paseky a příkré, kamenité stráně, ba ani lesní potůček. Avšak podstatná část filmu a také jeho stěžejní scény (začátek a konec) jsou umístěny do vzrostlého smrkového lesa. Kamera zabírá jen kmeny, rovné a silné jako sloupy. Cesta lesem musí být pojata tak, aby bylo zřejmé, že se nejedná o žádné bloudění. Matka s dítětem prostě někam jde (na nějaké zcela konkrétní místo, o němž však po celou dobu nepadne ani zmínka), a jejich cesta vede shodou okolností lesem. Film končí tím, že matka chytí novou krysu (která se náhodou odněkud vynoří) a dá ji dítěti se slovy: „Na. Hrej si.“ Poslední záběr: Matka s dítětem jde lesem. Kamera je tentokrát nesleduje, ale zůstává na místě. Oba se vzdalují, chlapeček radostně poskakuje. Ostatně brzy jsou v záběru už jen stromy. (19.11.2022)

Copak jsme nacisti? táže se v závěru filmu jedna z postav. Odpovědět by si měl každý sám a tenhle černobílý snímek ,s velmi přesvědčivými hereckými výkony a vhodně zvolenou hudbou, k tomu dává jedinečnou příležitost. (24.03.2009)

Absolutně skvostný výkon Ivy Janžurové. (10.04.2009)

Minimalistické, ale silné. Po Morgianě podruhé objevuji Ivu Janžurovou v nekomediální roli a smekám. (04.05.2015)

"Posero." "Danke."     Psychologická dráma, ktorá si pri budovaní skvelého napätia vystačí s minimalistickými prostriedkami. Máme tu jednu spletitú lesnú cestu, dva kone s vozom a troch ľudí (z ktorých podstatní sú dvaja). Kde nič, tu nič, no výsledné dielo je ohromné. Ďakovať za to treba výbornej, priam hypnotickej kamere (Josef Illík), ktorá dokáže z obklopujúceho lesa vytvoriť nesmierne atmosferické miesto (les sa tak stáva v podstate jednou z hlavných postáv tohoto príbehu). Ale predovšetkým treba poďakovať skvelej Ive Janžurovej, ktorá dokáže svojím úsporným hereckým prejavom navodiť celú škálu emócií (napr. nenávistný pohľad masovej vrahyne, či pohľad plný zúfalstva a strachu). Výborne jej sekunduje i mladučký Jaromír Hanzlík v role rakúskeho vojačika, hoci jeho hlas vo filme neznie (je nadabovaný nemeckým hercom). A napokon, výsledný obraz veľmi vhodne dotvára hudba à la Bach (Jan Novák). Súdruhovia zrejme neboli týmto dielom nadšení (zobrazenie "hrdinských" partizánov).     "Nerozumíš, co ti říkám? Vstaň!" (16.04.2023)

Na konci mne tedy pěkně mrazilo...a na to, že je celý film vlastně v němčině a já chytala každý dvacátý slovo, jsem sotva dýchala a čekala/hrozila se, jak to jen dopadne. A že to dopadlo. Jedna cesta, jeden povoz, dva (a půl) herce a taková paráda. Jo to se ještě umělo točit a vznikaly skutečné skvosty. A v tomto případě určitě i za málo peněz! (21.03.2011)

Když je ve filmu dialogů pomálu, může to vypadat jako ukrutná snaha o dramatičnost. Tady to není snaha, tenhle film je neskutečně napínavý, dramatický, skvělý. Jako mě uchvátila knižní předloha, uchvátilo mě i filmové zpracování. Osudy dvou lidí, kteří si navzájem nerozumí (kontrast Kristiny mlčenlivost a jednoslovných vět a vojákovy němčiny s rakouským přízvukem), jeden chce zabít druhého, protože se sebe navzájem bojí, oba prohráli, oba jsou krutí, ale hlavně zmatení a zoufalí. Jiné než nejvyšší hodnocení tu ani být nemůže. (11.11.2011)

S uměleckými skvosty je třeba zacházet v rukavičkách a film Kočár do Vídně je jedním z nich. Na svou dobu velmi nezvyklý pohled na válečné časy v podání herců, kteří se opravdu umí podívat tak, že není třeba slov. Film vás pohltí záhy, jakmile dočtete několik řádků prologu a jakmile vjedete do lesa, jste ztraceni. Ztraceni v osidlech tvůrců, kteří si budou čarovat, jak chtějí a umějí. Počáteční vjezd do mlhavého tmavého lesa, pohled na nebe mezi korunami stromů a znovu zpětný pohled na vůz, kde jsme následně uvedeni do příběhu a situace kolem nás. Mladá vdova (I. Janžurová), otáčející se na raněného vojáka (L. Munzar) uvnitř vozu, či mračící se na mladého vojáka (J. Hanzlík) jdoucího podél vozu, je oblečena do černého strohého šatu a spolu se svým chování a prostředím naznačuje depresivní a tragické vyústění gradující za zvuků symfonického orchestru a varhan. Detailní práce kamer na sekyru schovanou pod vozem či na odhazované případné nástrahy jen umocňuje vaše vnímání a pocity. Rovněž i mlčenlivost a mimika, symbolizující ať už nemožnost domluvy či zlost a pomstu v očích vdovy, vám navodí dusivou až doslova vražednou atmosféru. Zajímavě je ztvárněn vztah postavy vdovy a mladého vojáka zpočátku velmi nedůvěřivý, z její strany záštiplný a pomstychtivý, který se však změní v jednom z klíčových okamžiků, kdy je vdova Krista odhodlána k tomu očekávanému činu, a tak dojde ke zvratu. Úžasně zahraná scéna Ivy Janžurové, kdy se původně zlobou naplněná tvář změní ve výraz poraněné srny, kdy si náhle uvědomí nelidskost toho činu, kdy se možná děsí sama sebe. A jako zlatý hřeb přijíždějí naši hrdinové – partyzáni, kteří však své hrdinství projevují prazvláštním způsobem. Podle knižní předlohy Kristu znásilní a mladého vojáka se slovy „Copak jsme nacisti?“ zabijí. A tak stejně jako v úvodní scéně Krista otevírá dveře obory, tak na konci je zavírá a odváží mrtvé tělo vojáka. Jen tak pod čarou: Mrazivá atmosféra vás po skončení filmu hned tak neopustí. (24.04.2013)

Vynikající. Ale těžká deka. Nechtěl bych "Kočár do Vídně" vidět častěji, než jednou za 25 let (21.03.2015)

Velmi napínavá kachyňovka o tom, že lidi se mají rádi, i když se mají neradi. (18.03.2018)

Nejlepší herecký výkon v kariéře Ivy Janžurové. (20.06.2020)

Člověk by nevěřil, že film, který se odehrává hlavně v kočáře, může být tak napínavý. Není snad minuty, ve které by mne něco nepřekvapilo. Iva Janžurová nahastrošená za venkovskou Mařenu je dokonalá, nevíme zda Němcům nerozumí, nebo si s nimi jen tak hraje, až postupně nám dochází, proč dělá některé věci a u některých věcí nám vlastně nikdy nedojde, proč je udělala. (27.11.2010)

Věřil bys, že je tohle možný? A my tady bojujeme. (16.05.2011)

Je to surové a natolik přímé a vypovídající, že otázky pravdy, pomsty, vášně, strachu a dobra budou vyvstávat v každém okamžiku. Ne nemá smyl tady filozofovat...člověk to musí vidět...a ani potom nebude mít jasno.....snímek vám totiž na tyto otázky nedá odpovědi. Opravdu výborný počin ukazující sílu české nové vlny 60. let. (03.02.2013)

Psychologické krátké road movie drama, u kterého jsem trošku podřimoval, ale oceňoval autorský přístup a atmosféru snímku. 7,5/10 (22.04.2016)

Plastický příběh z reálné válečné každodennosti, tak vzdálené komunistické indoktrinaci, již jsme byli vystaveni a vkradla se nám pod kůži, a doklad Kachyňovy umělecké i politické nezávislosti a velké osobní statečnosti. (31.05.2021)

Nemám moc ráda válečná témata, i když jde o vynikající film... (05.09.2008)

Pokud se každou minutu dívam na hodiny, tak je asi něco špatně. (27.03.2009)

Přiznám se, že po zhlédnutí tohoto filmu mi spadla brada hluboko dolů. Psychologické drama a zároveň komorně natočený film, obsazený pouze třemi herci (nepočítám li tzv. partyzány, kteří se objeví až v závěru filmu) v ponuré atmosféře hlubokého lesa na sklonku 2. světové války, umocněný navíc velmi vhodně zvoleným hudebním doprovodem, to vše dělá z Kachyňova snímku mistrovské dílo první velikosti. Herecký koncert především Ivy Janžurové ! (19.01.2011)