Práče

Vzpomínky na dětství a povinné angažované filmy jsou vždy tíživou chmurou. Revize zralého věku buď tento dojem raného věku potvrzuje, nebo naopak od základů bourá. Jistým vodítkem při hledání odpovědi na tuto otázku jsou v případě PRÁČETE jména tvůrců filmu, ale i doba jeho vzniku. Bez výjimky se jedná o jména jasná a často i o špičkové osobnosti. V Kachyňově tvorbě představuje PRÁČE volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl: AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965), ROBINSONKA a PAVLÍNKA (obě 1974), POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981) a famózní seriál VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1984). Neobvyklý pohled do života týlových složek 1. československého armádního sboru během nejtěžších dnů karpatsko-dukelské operace připomíná svou atmosférou slavný Bondarčukův film OSUD ČLOVĚKA natočený o rok dříve podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova. Válka, aniž se stírá cokoliv z jejích hrůz, je tu stále tak trochu dětskou hrou obohacenou o hrozivé rysy bezprostřední zkušenosti s dospělým světem koncentračního tábora. Věrohodně působí i příhoda s krávou a holčičkou i česko-slovenské dětské přátelství, které z ní vzniká. Poetický obraz dětského světa vrcholí symbolicky překročením československé státní hranice 6. října 1944 (pomíjím o zhruba 6 týdnů mladší vstup sovětských vojsk na území Podkarpatské Ukrajiny), jímž se psychologicky láme průběh války z pohledu našeho druhoodbojového exilu. Exil vlastně končí a obnovená československá státnost pokračuje a sílí každou hodinou, každým dnem, týdnem i měsícem, které přibližují konec druhé světové války. Obraz, podepřený kvalitními výkony všech protagonistů s jasnou dominancí slovenského velikána Gustáva Valacha, i po letech a přes propast desetiletí přibližuje válečné hrůzy také dětem naší doby. V této souvislosti zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik jsou zralé generace naší současnosti s to pochopit hloubku a závažnost tohoto Kachyňova pozoruhodně zralého, civilně pojatého svědectví. (27.01.2008)

Roztomilý poetický snímek z válečného prostředí (to je ale oxymoron), taková prefigurace Kolji. Zajímavá role koktavého vojáka v podání slovenského herce Gustáva Valacha známého z trilogie s Tomášem Holým (Pod Jezevčí skálou, apod.) Při závěrečné scéně se mi hnaly slzy do očí, přiznávám....takovéto snímky mi v dnešní kinematografii chybí. Kachyňa mi také schází... (21.11.2004)

Vzpomínka na dětství, kdy jsme tenhle příběh prožívali s malým Františkem, Marikou i její kravičkou... Hluboce lidský příběh, bitva o Dukelský průsmyk nebyla takovou selankou, jakou tenhle film ukazuje, ale o to nejde. Jde o nosnou myšlenku, unavení českoslovenští vojáci Svobodovy armády netrpělivě očekávají na průlom fronty a na vstup na půdu své vlasti, která pro nás byla tenkrát ještě ve Východních Karpatech - a pro mne tam bude navždy, protože co politici rozdělili, lidé zase spojují. S velikou armádou šla bok po boku naše armáda od Buzuluku až do Prahy a přinesla naší vlasti svobodu. Jako by ožily husitské tradice, které tu připomíná dvojsmysl slova "práče" uprostřed polní vojenské prádelny. No, novodobí překrucovači dějin to vidí jinak. Skvělý scénář a skvělí herci, tady vlastně poprvé jsem si povšiml Vladimíra Menšíka... (11.04.2017)

Krásný Kachyňův příběh z války o československé jednotce bojující u Dukelského průsmyku. Prostý, ale dojímavý příběh o jednom malém, ale odvážném klukovi z koncentráku, který se podle svých slov stane vojínem - lvem zachraňujícím jiné vojáky i dívenku Mariku. Z dospělých vojáků zaujali Vladimír Menšík a Bohuš Záhorský. Ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=CjKE06xayjA (12.07.2010)

Na tento film bohužel nebudu úplně hodný. Motiv, kdy vojenští prádelníci vezmou do party chlapce osvobozeného z koncentráku, sliboval lepší podívanou, než jakou jsem nakonec dostal. Problém byl, že kluk se nechoval zrovna dvakrát sympaticky, navíc jeho představitel tomu svým dost patetickým projevem také moc nepomohl. O to více mě zaujala parta prádelníků skládající se ze správných chlapů, kteří jsou boje v předních liniích moc staří nebo churaví. O to zodpovědněji přistupují k tomu, aby voják, který si na frontě pohodlí opravdu moc neužije, si mohl užít čistého oblečení. Ale když je příležitost k významnému ozbrojenému zásahu, neváhají ani chvíli. Ovšem jejich chování k chlapci jsem moc nechápal. Ve chvílích, kdy měl dostat pořádnou sodu, se mu ještě div neomlouvali či ho neplácali po zádech. (05.02.2021)