Odcházeti s podzimem

Tragický příběh jedné povětrné ženštiny obšťastnující veškeré důstojnictvo místní posádky a mistrně podaná hlavní role herečkou Blankou Bohdanovou. K příběhu samotnému. Chápu ty odsudky tehdejších maloměstských paniček, protože taková byla tehdy doba a podobné výstřelky se tenkrát jaksi nenosily. Ovšem co ty odsuzující pohledy všech těch oficírů, kteří si s ní užívali nejednu hezkou chvilku? Co tím chtěl básník (Fráňa Šrámek) říci? (19.07.2014)

“Jsem vdova po nesplněné lásce.” Lyrik českého filmu Václav Krška se pustil do dalšího díla svého milovaného autora Fráni Šrámka. Tíživý, smutný a cynický příběh o touze, nesplněných nadějích, iluzích a krutém probuzení. To vše v očích vynikající Blanky Bohdanové. Lehkomyslná kráska se smějícíma se očima si vzhledem v ničem nezadá s nejkrásnějšími hvězdami první republiky, zlé oči, plné cynismu s krutého výsměchu, ženy životem zlomené a zklamané, smutné hrdé oči plné slz ženy, která si namlouvá, že našla smysl života, a nakonec … vyhaslé oči bez naděje, probuzené do reality … Co vše lze vyjádřit očima … "Oklamal mě! On mě oklamal ..." Oklamal on mne nebo jsem oklamala já sebe? Mimořádně ďábelský svůdce Josefa Větrovce. Snad nikdy v životě, a že těch čertů a ďáblů během své kariéry něco ztvárnil, jsem neviděla, že by byl ďáblu až tak podobný… (19.03.2015)

Tajemství záletných romancí. Frejíři v negližé. Kavalérie noci. Portrét dámy, do jejíhož závoje zapletly se hrdličky i vrány, který orámovali Goethe s Hitchcockem. Dámy, konfrontované s "letními hosty," které nebylo přáno chlubiti se žalem nad jiskrnou, švarnou náručí. Vítanou modlou, která i mou maličkost uvedla do mdlob. Ševel šavlí, klapot naleštěných bot. Magie modravých očí, s karmínovou skvrnkou na hrudi uniformy, roztříštěná v mnoha ženských srdcích. (03.03.2020)

Z českých romanticko poetických filmů, rozhodně dramat, mi Krškovo pojetí vyhovuje nejvíce. Jeho romantismus určitě nepatří do červené knihovny, a jeho poetika se nevyčerpala dobou. Vztah místní (písecké) dámy Erny a důstojníka, který právě spáchal sebevraždu, je právě tím, že se neuskutečnil, pro ni skutečnější než všechny její ostatní důstojnické zálety, které skončily ve šperkovnici. Snaha potkat ho a svést ho, činit ho zodpovědným za své vztahy s jinými důstojníky, až po veletoč zaslíbení a nakonec vdovství. (27.01.2020)

Tvůrčí adaptace krásné Šrámkovy povídky překládá skličující, ba dusící retrospektivní vyprávění – či hrdinčino propadání se – s bouřlivou pointou v dialog s minulými milenci z píseckých kasáren, prokládaný echy minulých rozhovorů – s vojáky a matkou, doslovený srovnatelným roztržením (se). Přestože se mnohé z prózy – atmosféričnost, silná společenská kritika a především hmotnost všech těch druhých (druhých vojáků a druhých lidí) – vytratilo, síla hereččina bezohledného obnažení přikovává diváka k jeho vlastnímu pranýři (k jeho vlastním bilancím) srovnatelnou měrou. Odevzdávala-li se hrdinka Krškova snímku před smrtí toho vyvoleného – nebo vylhaně vyvoleného? – zdejšímu regimentu, až se stala směšnou Regimentsernou, miluje po Bartlově smrti, ovanuta mrazivým stínem mrtvého, svou fikci, která se zdá vykoupit všechno předešlé, nesrozumitelné hřešení vůči maloměstskému salonnímu vychování. A znovu se stává figurkou, nestravitelným soustem v lidských ústech, které v nich roste – a dusí je stále víc každým stiskem zubů. (07.09.2019)