Lelíček ve službách Sherlocka Holmese

Překvapivě největší atrakcí není Burian, ale Martin Frič v úloze Sherlocka Holmese (tedy Holmesa) a jeho kombinace charismatu, suché věcnosti a britského klidu, občas narušeného Lelíčkovou osobností. Burian tentokrát v dvojroli idiota a ...idiota, ale našeho, který se s vervou a praktičností chopí role monarchy a zanedbávané královny. Baarová umí smyslně ležet na lůžku. Vyskytují se dobré i nucené fóry včetně několika hluchých míst, kde se film zasekne a scéna se bezdůvodně protahuje (i když tehdy to tak asi diváci nevnímali), ale i tak je tu dost skvělých nebo zábavně ujetých momentů: Úvodní počítání splátek („Dvě stě devadesát sedm ...a kolik je padesát? ...a nic je padesát.“), jízda vlakem, tanec ženy pod balkónem a strhující akce, kdy Holmes drží v šachu protivníky dvěma pistolemi a další při tom likviduje „zadovkou“ (viz Rychlé šípy), či napínák s posledním nábojem. *** a půl (12.01.2013)

Záskok na trůnu rozjíždí reformy stylem tornáda urvaného ze řetězu. Výsledkem je zábavná taškařice se skvělým dvojitým Burianem, parádními momenty na hranici grotesky a řadou skvělých scén. Od "půjčil byste mi deset korun" až po geniální trénink francouzského a anglického akcentu. Lelíček sice nepatří mezi ty úplně nejlepší Burianovky, ale stále zůstává nadprůměrný a po letech pobavil mnohem víc než třeba Anton Špelec nebo Hadimrška. (01.09.2013)

Jeden z podarenejších Burianových filmov, kde sa nesnaží hrať koktavého a tak som ho aj dokázal dopozerať do konca. Vtipy by dnes neboli stopercentnými vtipmi, ale v tom som ochotný zohľadniť rok vzniku filmu. Pobavila aj vyhláška k vydaniu novej hymny, kde sa povoľuje vstup do lesa aj mimo chodníky a tiež neoddaným milencom. Lída Baarová bola nádherná. (15.05.2013)

Je to taková strašná blbina a Vlasta Burian se zde možná až moc předvádí, možná se až moc opakuje a je až moc absurdní, ale celá zápletka a provedení mi sedly natolik, že jsem se prostě skvěle bavil a film mi učaroval. To je tak, když se člověk k některým starým filmům dostane v době, kdy mu prostě sednou. (22.11.2014)

Několik společných let, strávených po boku zkušeného přítele, připravilo tehdy třicetiletého Martina Friče, Lamačova oddaného žáka, k prvním samostatným režijním výkonům. A i když se zpočátku zdálo, že uchopit neovladatelný gejzír improvizace a poťouchlosti v osobě Vlasty Buriana nebude jednoduché, dokázal si Frič záhy získat nejen výsadní postavení mezi domácími tvůrci, ale zejména navázat úzké osobní přátelství s králem komiků. Výměna stráží, kdy se před kameru postavil Frič a za ní naopak opět usedl Lamač, nebyla nijak častá, oběma režisérům ovšem poskytovala určitý pocit sounáležitosti. Fričova holmesovská etuda, prosta nepostradatelného Watsona, je navíc výrazně satirickým výjevem, utahujícím si tak trochu z obecně formulovaných představ o tomto světoznámém detektivovi. Burianova triumfální cesta napříč falešnými identitami a nevyčerpatelným fondem filmových kostýmů zde ovšem našla stoprocentního uplatnění jak v postavách energického portorického krále a jeho ustrašeného předchůdce, tak v roli dluhy pronásledovaného moravského občánka s poněkud komickým příjmením. Obsazení Lídy Baarové bylo jakousi mediální vějičkou, na niž se ostatně nachytal jak Lamač, tak Burian. Začínající herečka, tehdy sotva osmnáctiletá, okouzlila svým půvabem jindy sebejistého krále komiků a i když z tohoto chvilkového poblouznění dnes zbylo jen několik hezkých vzpomínek a nevinných polibků, erotický náboj ve společných scénách z královské ložnice má až magickou sílu. Jistý formální přesah lze ve filmu vnímat také prostřednictvím neustále připravovaného odstranění fiktivního španělského panovníka, souvisejícího až příliš s reálnou situací ve Španělsku o šest let později, kdy se k moci dostal diktátor Franco. (06.10.2008)