Chatrč

Film co se dost špatně hodnotí - koukl jsem na něj ze zvědavosti. Po filmový stránce je to samozřejmě nesmyslně ubohý (teda já si to docela užil jako komedii). Po stránce ideologický to není tak děsivý jak jsem čekal, což bylo dost příjemný překvapení. Určitě příběh je něco jako Odstíny šedi (The Shack) ve stahu k Twilight sáze (Bible) - což je asi dost nefér přirovnání (hlavně co se Bible týče), ale co už. V záplavě klišé jako je "byl to vše jenom sen (near dead experience)", bůh je žena (v tomhle případě černá žena a indiánský stařík), rasově a genderově vyrovnaný ansámbl (v dnešním postmoderním světě zjevně nezbytnost) a stovky dalších se dá nalézt zkousnutelný systém morálky a návod k přístupu k životu v kontextu "new age" křesťanství. Ta poslední část mě v momentech až překvapila. Zdá se, že křesťanství tak jak ho prodávají církve už moc nejede a snáz se odvolává na boha jako odsuzovače církví a jen čistého milovníka svých projektů. Musím uznat, že kdybych věřil tak bych určitě byl velkým fandou poselství tohoto filmu. Jako ateista musím, ale jen pokyvovat hlavou nad neuvěřitelnou složitostí, které morální hodnoty vyvstávající z křesťanství přinášejí. Problémy, které ve světě bez boha jsou triviální a prozkoumatelné rozumem jsou ve světě Svaté Trojice komplexní problémy s dalekosáhlími dopady na jedincův světonázor a to mi přijde jako strašný množství práce. (05.01.2018)

Film je na figu, ale pointa je perfektná. Kto sa chce zasmiať, nech mi odpustí.. Odpustenie. Odpustenie je najväčší zázrak, lebo v podstate odpustíme len pár krát za život. Niekto ani raz, aj ked tvrdí, že odpustí. Skoro všetko je len hra, na ktorú sa zabudne.Stav kľudu je stav zabudnutia.Všimnite si, koľko ľudí chodí malátnych, bez energie, v letargii, smutných a zubami škrípajucich, zmätených.Ktosi je taký, že všetkým odpustí, vyhasne a spraví to ako Kurt Cobain. Kde je pozitívna iskra a elán, aký mal trebárs Karel Gott? Kde sa stratila česť a cnosť, ktorá vyzývala hrubiána na súboj na život a na smrť? Čo sa to, kurva, robí? Občas to tušíme.Kognitívnymi funkciami si síce myslíme, že odpúšťame, ale je to stav kľudu, ktorý vtedy nepozná realitu a povahu hriechu. Všetko je to rádoby. Človek zabudne na to, ako sa cítil, ked si s niekym nerozumel. Ako náhle stúpne v našom mozgu hladina neurotransmiterov a dostávame na veci iný uhol pohľadu, meníme názory. Ide o to, ako sa cítime. Je to prirodzene. Mozgová neuroplasticitída v našom mozgu zapríčiňuje v našom chápaní zmeny a upravuje si pamäť a my sa len domnievame. Stávame sa optimisti nie realisti, možno naopak....V skutočnosti vieme prt, ako sa veci majú.Začneme myslieť na niečo iné, dalo by sa povedať, že ľahšie odpustíme.Lebo sme kľudný. Klamárovi uveríme skôr ako tomu, čo vraví pravdu, to je dokázané.Lebo mozog nechce trpieť. Ak je svet postavený na klamstve, čo je potom skutočné? Zdravý stred medzi id, egom a superegom je veľmi tenký a medzi nimi je veľa medzi nebom zemom a peklom.Jeden americky vrah, zastrelil a postrelil niekoľko desiatok ľudí a vo svojom dopise na rozlúčku napísal, že chce, nech mu skúmajú mozog. Našli mu nádor na amygdale. Prepája pamäť a emócie. Dalo by sa povedať, že vytvára charakter. Cítite to? Keby sa vás pokúšal zabiť, možno by sa vám uľavilo, že za to nemohol. Amygdala sa poškodzuje trebárs, ked človek klame.Spýtal by som sa aj, či je väčšia cnosť vravieť pravdu alebo klamať, ale je to na dlho..skrátil by som to tak, žéééé..je dokázané, že ked si vo vzťahu oponenti niekedy zvýšia ton hlasu, vzťahu to prospieva.ked je to na základe férovosti. Možno to poznáte..akoby ožijete..a vtedy vnímate aj iné uhly pohľadu a spoznáte, ako je všetko falošné a prehnité.Moc prehnité...a inokedy je všetko super, tak kde je pravda, v ktorej piči vyjebanej?!! Prepáčte, nechal som sa uniesť. Zrkadlove obrazy, teorie opaku. Pohlcuje nás zlo, a vtedy vypadá všetko super, alebo ked je nám zle, je v nás príliš veľké dobro? Netreba radšej sa zdvihnúť a prefackať vinníka pokým daný hriech neoľutuje? A poriadne ho nakopať do tej riti...táto doba je plná paradoxov. cnosti vymizli, milenky neverné, všetko je na piču, no odpusť! V podstate je známe, že evolúcia vytvorila človeka tak, že prežíva slastné pocity pri dobrých sociálnych vzťahov a odpustenie v dnešnej dobe..... Najradšej by som odpustil všetkým, myslím to vážne..ale som slaboch! Lebo neviem pochopiť, aký som aj ja kokot! (02.05.2020)

Tento „nářez“ bych určitě nedoporučoval divákům, jako jsem já, tedy absolutním neznabohům, fanatickým ateistům a rouhačům nejhrubšího zrna, neboť ti by mohli, stejně jako já, dostat během těch více než dvou hodin, několik epileptických záchvatů, smrtelných křečí a dočkat se hromadného odumírání mozkových buněk. A naopak, spokojené bude jistě publikum, pro nějž je kostelík druhým domovem, místní kněz tím nejhodnějším a nejpřítulnějším strýčkem a jenž je hluboce přesvědčeno o tom, že pokud vám nějaký zvrácený hovado unese a brutálně zavraždí malou dceru, a vy, aby jste se tím netrápil a srovnal se, tak stačí tomu perverznímu zmrdovi odpustit před bohem a hned se vám uleví, stejně jako zde ústřednímu hrdinovi, v charismatickém podání Sama Worthingtona, u kterého ale nemám vůbec tušení, proč se upsal právě této pobožné agitce a neskrývaného náboru nových oveček. Doufám ale, že to byli čistě jen peníze a ne jeho přesvědčení o smysluplnosti a výpovědní hodnotě filmu. Úvod zápletky je ale jinak docela emočně silný a dramatický, nicméně ve chvíli, kdy se Worthington setkává s „Bohem“, a to je poměrně dost brzy, tak pro mě ten film v tom okamžiku skončil a já vlastně pak už jen sledoval naprosto nesnesitelné, nepochopitelné a ve své podstatě choré žvatlání, ze kterého jsem vůbec netušil, co tam vlastně postavy pořád dokola řešili, a to co vyřešili, tak to byly perličky, prostě magorismus nejvyššího kalibru. Já na to ale neměl ani trochu žaludek, to co se tu odehrává, to je destrukce zdravého myšlení, a jen jsem se díky této podívané utvrdil, že cokoliv spojeného s jakoukoliv vírou v Boha, či s jakýmkoliv náboženstvím, je slabé a nemocné, takže já bych to prostě zakázal a vymýtil, jelikož lidem pak z toho stejně akorát jen jebe, právě jako hlavnímu hrdinovi zde. Po filmařské stránce by si každopádně Chatrč zasloužila možná i průměrné 3*, ovšem za ten obsah bych si musel přestat vážit sám sebe, kdybych dál víc než jednu, a i to je moc! Proti takovémuto vymývání mozků se musí totiž zkrátka bojovat. Božský hnus!!! (07.02.2020)

Vzpomínáte si na Collateral Beauty: Druhá šance? Touhle peckou se Chatrč tak moc chce stát, že to tim celý zkazí. První polovina je vynikající, jenže to pak jde z kopce, řeší se furt samý odpuštění a s prominutím Same, nechytáš se na Willa jak herecky, tak charismem. Kvůli tomu, že Worthington jednoduše herecky film neutáhne, začne postupem času drhnout čím dál tím více. Zachraňuje to trochu Octavia Spencer, ale ta tu nemá takový prostor, aby něco dokázala. Posledních 20 minut už je vyloženě cukrkandl, který mi nechutnal. (03.11.2017)

Jelikož neznám větší pohanku než sem já, byla sem skálopevně přesvědčená, že tenhle film mě bude srát skoro tolik jako zasedání sněmovny a ono houbeles. Sice je to náboženstvím narvaný jak prdel ministranta knězova semene, ale nadšeně tleskám za krásnou hlášku, kterou si nepamatuju slovo od slova páč sem byla sjetá jak zimní gumy, kdy Syn našemu Mackovi řekne, jestli si fakt myslí, že souhlasí s tím, jak ta dnešní víra vypadá. Konečně někdo na plnou hubu řekl, že pravá víra je dávno v prdeli a náboženství je jen a pouze jeden velkej byznys na ždímání peněz z věřících a páchání sraček v "Jeho" jménu. Naštěstí se najdou i normální věřící, co mají mozek a právě to je ta sorta lidí se kterou bych klidně strávila nějaký ten čas v chatrči a pokecala s nima o víře a životě. Trio z chatrče mi bylo sympatický (takováhle role Octavii sedne mnohem víc než ta sračka, co hrála ve Tváři vody) , Samík byl taky v pohodě, i když se těším až bude zas konečně modrej, a celkově ty dvě a čtvrt hodiny krásně utekly. Rozhodně zůstávám dále pohankou, nicméně jednou pohled na víru z nenasrávajícího úhlu. (05.02.2020)