Beze stop

Žilo se jim dobře. Tedy alespoň to tvrdí. Než je dostihla společnost, ta krutá konzumní společnost a chtěla jejich existenci v přírodě zadupat. Divák nemusí být génius, aby pochopil, že posttraumatická stresová porucha válečnému veteránovi znemožňuje fungovat jako 97,8 procent společnosti. Jeho bystrá dospívající dcera s ním žije v oregonských lesích jednoduchý život v souladu s přírodou. Dobrovolně. Prozatím. Protože právě okusila, že to jde i jinak. A rozhodně se nebrání novým možnostem. Postupně tak vnímáme dva silné charaktery a dynamiku jejich (milého a uvěřitelného) vztahu. Minulost tvůrci neřeší, soustředí se na to, že zvědavost a otevřenost dcery ničí jejího otce. Nechtějí, abychom dvojici litovali, abychom s nimi souhlasili. Americká autorka Debra Granik sáhla po dalším nenápadném dramatu s obyčejnými hrdiny, které minimalisticky nechává plynout, a svým komorním pojetím dává vyniknout hereckým výkonům. Zatímco v Do morku kosti válela Jennifer Lawrence, tady na sebe upozorňuje novozélandský talent Thomasin McKenzie. Bude radost jí dál sledovat. Ben Foster je charismatický držák, který pravidelně střídá drahé látky s menšími projekty. Samozřejmě se šlo více odvázat (to myslím směrem k režisérce), ostatně nějaké silnější scény bych uvítal. I když i tohle bude pro mnohé atraktivní kus. PS: americké vánoční stromky prostě musejí vypadat bezvadně. (15.12.2021)

Konzumná spoločnosť versus čistá život v súlade s prírodou. Čo ponúka skutočnú slobodu? Film svojou podstatou artovejší než všetky tie artové fekáloviny, aké môžeme vidieť od samozvaného umelca von Trier s radom zaostalých fanúšikov. Toto je film o nejakej vyššej polemike, má odkaz, myšlienku. Nie je pre každého, určite nie pre široké publikum, hoci formou nie je zložitý. Ovce ten filozofický presah nemusia pochopiť. (28.09.2018)

Rodinné, mizející, proti všem, samotářké, sobecké, bolestné, strachující, volné, ... Krásný příběh mezi otcem a dcerou, sdílející samotu v přírodní rezervaci. Zvrat a změna v názorech nastane po odhalení jejich domova a separace do "normálního" života. Ve filmu jsou jasně zvýrazněné hranice mezi oběma světy, kontrasty mezi zelení ve volné přírodě a uschlými kytkami v pronajatém příbytku, ticho lesa a typické zvuky města, moderní život a primitivní věci obživy v lese. Hlavní postavy byly plné svých vlastních strachů. Postava otce postižená válkou byla vlastně hodně sobecká, dcera zase chtěla rodinu a zázemí. Herecky perfektní, mladá Thomasie je fantastická. Exteriéry skvělé. A zelené. Ve snímku je hodně nevyřčeného a každý si v tom trošku najde to své. Třeba to, že domov máme tam, kde jsou naši nejbližší.. "..můžeme si ale myslet co chceme.." (KVIFF 2018) (30.06.2018)

"Oběd vařím na plynu, s taťkou v lese nezhynu." Přírodní život v přírodě? Leda tak prd. Igelitová střecha nad sebou, igelit pod sebou, igelitové pytlíky v botách... Věřte mně, starému vandrákovi, skuteční trampové by jen odplivli a o tyto dva "zálesáky" by ani usárnu neopřeli. Ale panelákoví uživatelé ČSFD (Matty, Malarkey & spol.), pro které je i prosté, jednodenní přespání pod širákem v lese něco nepředstavitelného, skoro mysteriózní scifi, zde samozřejmě zuřivě hvězdičkují a již leští polobotky pro vlastní romantický Útěk do divočiny. A divoce skáčou po víku od kufru, jak se do něj snaží narvat dvouplotýnkový propanbutanový vařič, krabici konzerv a deset rolí igelitu. A píšou: "film se ambivalentně staví k otázkám svobody". Co prosím? Začlenit se do společnosti je e-e, ale jiným lidem, těm začleněným, vykrádat chaty a vyžírat jim spižírny, to je šik? Chlapci a děvčata, to si pletete svobodu s kriminální činností. Co zbývá? Jeden uvěřitelný postraumatický syndrom, paranoidním taťuldou dceři o hlavu sobecky omlácený. Zlá, diktátorská společnost za humny (taky dobrý... v Plzni tedy bezďákům erární baráky nerozdáváme :-)) a dcera ve vleku, zabržděná ve vývoji. Ani tu kačenu v kapradí si potají nemastila, aby ve mně vzbudila empatii. Kolik šišek po ní hodím? Jen jednu, podměrečnou. (25.12.2022)

Hlavní hrdina moc nemluví a je výrazově střídmý. Ale z jeho tváře se dá vyčíst vše, co potřebujeme znát. Například vzájemnou oddanost. Režisérka Debra Graniková sází na neuspěchanou náladu, soukromé rituály, malé radosti, bizarní setkání s vesměs ochotnými chápavými lidmi a na přírodu v její idylické i mrazivé podobě. (02.04.2019)