Utøya, 22. července

Prvních patnáct minut sledujete tak trochu dokument o teenagerech na táboře, ale pak zazní první výstřely. Výstřely, které všechno změnily. Kamera v podstatě neopouští hlavní hrdinku Kaju a umožní divákům stát se téměř přímými účastníky nastalého pekla. Některé scény sice mohou diváka ukolébávat (když se parta kamarádů několik minut skrývá za stromem a sem tam si něco zašeptá, skoro si přejete další útok), po většinu času ale dění na plátně neumožní vydechnutí. Dobrou volbou tvůrců byla zajisté i absence samotného útočníka - v nepravidelných intervalech slyšíme střelbu, spolu s Kajou míjíme mrtvá těla, ale se zlem se nikdy nestřetneme tváří v tvář. Tento fakt podle mého názoru sledování filmu ještě znepříjemnil a prožitek z projekce byl o to intenzivnější = hnusnější. Nezbývalo mi jen kroutit hlavou nad tím, že nesleduji klasickou filmovou fikci, ale hranou rekonstrukci skutečné události. Podobně na mě před lety zapůsobil Greengrassův "Let číslo 93". (22.07.2018)

Celkem svižné seznámení s prostředím tábora a několika jeho účastníky včetně hlavní hrdinky, první výstřely a pak začal mazec plný křiku a utíkání. Jenže po čtvrthodině to začala být nuda. Ono se to totiž nikam nehýbalo. Pořád jen běh, řev, občas nějaké povídání v provizorním úkrytu a na pozadí toho všeho zněla neutichající střelba. Je sice moc hezké, že Poppe točil autenticky, ale pojmout to v reálném čase s omezením na jednu postavu, to byla podle mě chyba. Tedy všechna čest Andree Berntzen, která to všechno oběhala a odehrála, ale i přesto jsem názoru, že tato událost si zaslouží mnohem lepší zpracování. 50% (23.09.2018)

Při hodnocení filmu mám rozporuplné pocity. Nebylo to filmařky vyumělkované, autoři vsadili na dokumentární pohled ze strany napadených, což vidím jako velké plus. Jako velmi emotivní divák mám problémy dívat se na jakékoliv násilí, byť je jen naznačeno. Chápu záměr přiblížit atmosféru celého masakru, jenže moje vnitřní já se bránilo sledovat něco, v čem nemohu zabránit a o čem vím, že to špatně dopadne. Z pohledu diváky mi chyběl nějaký přelom, vyvrcholení, (nebo tam bylo?), ale asi nebudu mít odvahu vidět snímek znovu. (20.11.2022)

Myslím si, že tvůrci zvolili opravdu ideální formu k natočení filmu o masakru na ostrově Utøya. Navíc mám rád filmy využívající dlouhé záběry a obdivuji snahu každého, jenž natočí film v jednom záběru. Ono se tomuto filmu těžko něco vytýká. Je asi dobře, že vznikl, a že byl natočen tak, jak byl. Jsem rád, že tvůrci zvolili neotřelý způsob zobrazení skutečné události a nenatočili nějaký klasický biopic o Breivikovi, nebo něco podobného. Filmů o masových vrazích a dalších pomatencích bylo už habaděj a je lepší se taky jednou pořádně zaměřit na opačnou stranu barikády – tedy na lidi postižené těmito činy. Ze všech těchto důvodů bych tvůrcům dal palec nahoru, tak proč ale dávám filmu 2*? Prostě mě to nechytlo za srdce a neponořil jsem se do 72 minut zmatku a beznaděje – v čemž shledávám obrovský problém. Rozhodně nejsem divák, který potřebuje k prožitku z filmu neustálou akci, ale některé scény se tady tak neuvěřitelně táhnou, že jsem prostě byl většinu děje myšlenkami někde jinde a ne s mladými studenty bojujícími o přežití. Film začal skvěle a když se na ostrově začala ozývat střelba, tak mě opravdu zamrazilo. První minuty jsou tedy velmi silné a působivé. Film mě ale ztratil záhy při snad 10 minutové scéně, kdy se několik děti společně s hlavní hrdinkou schovávají u jednoho stromu a řeší, co se asi děje. Od té doby mě to začalo extrémně nudit, nedokázalo mě to přesvědčivě vtáhnout do jejich pocitů. Ačkoliv většinou bývám dosti empatický, zde to prostě na mě ze záhadných důvodů nepůsobilo. Nijak znatelně mě nepoložila ani dlouhá scéna s umírající holčičkou. Nejzajimávější mi přišly poslední minuty s vyústěním příběhu hlavní hrdinky – když ale nad tím přemýšlím, tak vlastně ani to mě zpětně nějak extra nedostalo, jen v ten daný moment jsem to moc nečekal. Utøya, 22. července je vcelku úctyhodný počin, který ale nejsem schopen patřičně ocenit. Ještě si to budu muset nechat trochu projít hlavou – rád bych tomu dal alespoň 3*, ale něco mi to nedovolí. Nevím... jsem z toho trošku rozpačitý. BTW: Jednoznačně nejlepší rekonstrukcí útoku masového vraha stále zůstává chirurgicky přesná a šokézně chladná Polytechnika od Denise Villeneuvea. (04.07.2018)

Popravdě, bál jsem se stejného konceptu, jako u Je to jen vítr (tz. celý den sledujeme život jedné romské rodiny, absolutně nic se neděje a ani nejsou náznaky, že by k čemukoli mělo dojít a pak, 5 minut před koncem, to nastane), ale dočkal jsem se toho druhého "extrému". Hele, chápu, co tím chtěl Poppe říct - chtěl vystihnout tu krutou a nejistou atmosféru a strach mladých při Brevikově úroku. Bohužel je to ale všechno, protože o ničem jiném ten film není. Sledovat tenhle film někdo, kdo absolutně neví, o co go, absolutně nepochopí kdo, co a proč. Ano, všechno je v závěrečných titulcích napsané, ale snad by mi to především měl říct ten film sám o sobě, ne? Ve filmu jen vidíme puberťáky (fakt děcka tam jsou málokdy), jak jsou na táboře, pak tam někdo (bůhvíodkud) začne střílet a oni pak zmateně běhají po lese a po pláži. Nějaké náznaky toho, kdo jsou a že se nejedná jen o obyčejný tábor? Snad jen ta cedule na jednom z těch stanů, ale to je sakra málo. Nějaký náznak toho, kdo na ně útočil? Ne. Nějaký náznak toho, proč na ně útočil? Ne. A ta varování před hrozbou pravicového extremismu (ačkoli přiznejme si, že nebezpečný je jak ten pravicový, tak ten levicový, jen jednomu z nich se věnuje víc pozornosti...), vyplývá přímo z filmu? Ani náhodou, jen z přidaných závěrečných titulků. Ani z dialogů postav nic moc nevzejde, vše je jen lehce načrtnuto (tím myslím jejich názory), ale nic natolik, aby si z toho divák o postavách něco vyvodil. Navíc o žádné vůbec nic nevíme, jen asi 25 minut před koncem se Kalja schovaná v útesu trochu rozkecá a ten kluk, co tam s ní je, taky. To je vlastně jediná chvíle, jediná silná scéna, kdy mi to přišlo silné. Zbytek je strašně ledabylý, utvořený ze scén a "zvratů", jejichž patetičnost je úplně stejná, jako z těch nejprůměrnějších amerických thrillerů. Věřím, že někoho mohla strašně chytnout forma. Mě osobně sice minula (i když cením, že to Poppe natočil beze střihu, ale popravdě to nakonec bylo víc ke škodě než užitku), ale když si odmyslíte její sílu a pořádně se nad ní zamyslíte, dojde vám, že šlo jen o efekt a jak obsah, tak podání formy, je ve skutečnosti strašně prázdné (což je celkem průser, když si to hraje na art). Ne nadarmo to drtivá většina mých oblíbených uživatelů neohodnotila víc, jak 3*. Já dávám 2* za skutečně autenticky působící kameru, ale ten zbytek je fakt strašně odfláknutý a vycucaný z prstu. Hlavně úvod je moc krátký a závěr ještě víc. 2* (26.11.2020)