Benedetta

Na hranici s Verhoevenem! Ale maximálně Schengenského prostoru, aby po něm v zámoří nehodily katolické skupiny kamenem a natáčení mu nenarušoval koordinátor intimity, co tak sejří Seana Beana.. Jestli je, nebo není pod postelí Benedetty sekáček na stigmata, jestli morové rány odhalují maso a krev a nebo jestli showgirl z toskánského kláštera stoupne na ty správné příčky kariérového žebříku, není až tak podstatné, když se Paul cítí jako malé dítě, které si může dělat co chce. Toho oplzlého dědka na režisérské židli sice bolí kyčle, ale svou kouzelnou podvratnost neztratil.. (11.08.2022)

Nápaditý filmař Paul Verhoeven byl vždycky prasátko a dřevěná (dobře opracovaná) soška Panny Marie nabízí různé možnosti. V Hollywoodu zanechal několik skvostných kultů i chytrých satir a možná s vědomím, že se blíží všechna ta pološílená společenská hnutí, pláchnul do své domoviny. Když se do toho (kdekoliv) téměř pokaždé obul, divák plesal radostí. V Evropě hned zaujal Černou knihou a i jeho další kousky stojí za pozornost. Tentokrát třiaosmdesátiletý (!) tvůrce nabízí cynický příběh odehrávající se v 17. století v klášteře v Toskánsku, do kterého vstupuje dívenka, která pocítila, že má k Bohu blíže než ostatní. V dospělosti, kdy postupně vnímáme zkorumpovanost církevního řádu, se sblíží s nespoutanou Bartolomeou a Verhoeven rozpoutá nejen tuhle lesbickou provokaci. Boří divácké představy o jednotlivých postavách a jejich morálce. Černý humor mu i v pokročilém věku nechybí, jeho drama je vtahující, energické a přesvědčivé, znovu se nebojí „vysmívat“ velkým tématům. Navíc je to celé umocněné skvělými herci, ať už jde o odvážnou Daphne Patakiu nebo Virginii Efiru. Prostě žádná senilní historická báchorka… (07.12.2021)

Verhoeven celou svou tvorbu zasvětil tomu, že do sakrálních (žánrových) světů navracel profánní (excesivně fyzické i emocionální) aspekty, které z nich byly vytlačeny předchozí tradicí. Jeho (snad jen prozatím) poslední film pak představuje skvostné završení této tendence, když po hollywoodských žánrech i národních historických milnících a lokálních společenských fenoménech obrátil svou pozornost k samotné církvi. "Benedetta" tak přináší jízlivě úsměvnou dekonstrukci církve jako pragmatického aparátu založeného na iluzi naděje. Stejně jako v předchozích filmech také tentokrát Verhoevenovo dílo nabízí zdánlivě jednorozměrnou podívanou. Ale za touto žánrově zcela funkční a pro mnohé pobuřující, zavilou i zábavnou povrchní vrstvou se jen o stupínek hlouběji nachází širé pole podnětných rovin. Pro někoho tak "Benedetta" zůstane cynickou či dokonce exploatační a objektivizující prasárničkou, ale pro jiné bude  mimo jiné důmyslným portrétem úžasně mnohoznačné titulní postavy. Skrze ni se osobní i organizovaná víra odhaluje jako nástroj institucionální i osobní moci a paradoxně v rámci určitého dějinného kontextu i možné emancipace, byť pouze ve smyslu kariérním a existenčním, ale příznačně nikoli co do osobní svobody. A také skrze vývoj hrdinky ukazuje, že spirituální jurodivost a tělesný orgasmus k sobě mají blíže, než si mnozí chtějí přiznat. (03.09.2021)

Kolize lásky a víry v explicitním zobrazení skrze zakázanou lesbickou lásku v tehdy striktně věřící komunitě sedmnáctého století. Verhoeven skrze svoji typickou hravost, náznaky černého humoru a zábavnost vypráví příběh, který na první pohled nenabízí nic převratného či šokujícího. Plochý příběh tak ožívá explicitním zobrazením zakázaného ovoce, které nepůsobí samoúčelně, ale dokáže v divákovi probudit onu emocionální rovinu, kterou nedokáže samotný příběh naplno dodat. Že film místy vypadá jako z televizní produkce bych osobně asi oželel, to zajímavé se totiž neodehrává ve vizuálu, nýbrž v kameře a ve vedení herců (hereček) a jejich hlubokých pohledech vyjadřující danou situaci. Není potřeba nic vysvětlovat, Verhoeven si vystačí s náznaky, s motivy a s mimikou svých oveček na plátně. Místy opojné, místy znepokojivé, nechybí napětí a již zmíněná explicitnost je pouze efektivním vypravěčským prostředkem. (30.11.2021)

Schéma historické biografie, snažící se dopátrat pravdy o životě lesbické jeptišky Benedetty Carlini, Verhoevenovi slouží k analýze církevního mocenského modelu, v němž víra představuje pouze jeden z prostředků k přežití a udržení dominance. Film až do konce nedává jasnou odpověď, zda hrdinka opravdu komunikuje se svatými a disponuje mystickými schopnostmi, nebo jen dokáže využívat cizího strachu. Vzhledem k nemožnosti racionálního vysvětlení některých událostí zůstávají možné oba výklady. Hranice mezi skutečností a iluzemi nebo sny je neurčitá obdobně jako v Total Recall. K víře v nadpřirozeno se nizozemský filmař každopádně staví s cynickým humorem a smyslem pro groteskno. Obojí je patrné z režie mizanscény, pracující s estetikou rozporů a nejednoznačnosti, nebo ze skladby záběrů. Benedetta coby komplexní, ambivalentní ženská figura vzbuzuje střídavě sympatie i odpor. Svým přívržencům sice slibuje ochranu před morem, který ve velkém kosí italskou populaci, ale sleduje při tom hlavně vlastní uspokojení. Spása a vykoupení jsou jen iluzemi. Oproti slepě naslouchajícímu, vyděšenému a proto snadno zmanipulovatelnému davu navíc vidíme, že ochranu před infekcí nezajišťuje Ježíš, ale zavřené brány města. Žádné boží síly, prostě lockdown. Důvěryhodnou náboženskou postavu z ní vedle inteligence a charismatu dělají stigmata, která si způsobuje kusem střepu. Následně může určovat, co je boží vůle a vesele zneužívat toho, že si jazyk Boha každá z řeholnic interpretuje po svém. Pro Verhoevena náboženství není záležitostí vnitřního přesvědčení, ale kulturně, geograficky a historicky vymezeným fenoménem, který slouží momentálním biologickým potřebám a mocenským zájmům. Bohem lze odůvodnit cokoliv. Podobně účelově k duchovnu přistupují také další zástupci církve, jejichž pokrytectví Benedetta, ustupující ve druhé polovině filmu do pozadí, vlastním počínáním nasvěcuje. Po příjezdu nuncia se pak mění z postavy, která eticky diskutabilním způsobem zneužívala moci, v reprezentantku protisystémového vzdoru, využívající k emancipaci vlastního těla a sexuality. Boj o nadvládu, určující dynamiku vyprávění, je tak až do posledních minut nepředvídatelný a napínavý. Verhoeven tradičně nevynáší hodnotící soudy a nefandí žádné straně. Jen se sociologickým zájmem z odstupu znovu studuje, jak lehko – a jedno v jaké době – může být víra proměněna v nástroj ovládání a nakolik jsou hodnota a moc člověka závislé na konkrétní dějinné situaci. 85% (21.12.2021)