Jáchyme, hoď ho do stroje!

Luďka Sobotu opravdu nemusím a tohle je jedna ze dvou výjimek, kdy se mi jeho herecký projev líbil. Ve spojení s chytrým humorem scénáristické dvojky Svěrák-Smoljak a režijním umem Oldřicha Lipského vznikla nadčasová lidová komedie, která se pravidelně objevuje na televizní obrazovce a nachází stále nové diváky. Celkový dojem: 90 %. Řada scén z filmu zlidověla, osobně mám nejradši scény s psychiatrem Chocholouškem a se Smoljakem varujícím před škodlivostí úplatků. (14.06.2006)

Úžasný debut hned několika výrazných postav české filmové komedie - scénářem k tomuto filmu vstoupili do scenáristické branže Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, kteří spolu od té doby stáli u vzniku několika klenotů české kinematografie a stali se etalony žánru, a v oblasti celovečerního filmu debutoval také v té době třicetiletý obecně ještě velmi málo známý komik Luděk Sobota, kterého do uvedení Jáchyma znali jen pravidelní diváci divadla Semafor. Po premiéře filmu se ovšem rázem stala z Luďka Soboty česká filmová hvězda a svou popularitu pak dobře prodal ještě v mnoha filmových snímcích, než ji zcela rozmělnil účinkováním v různých estrádách a zábavních show... Co je ovšem nejzajímavější, je kreativní vitalita a doslova smršť vtipů, hlášek a gagů, kterou dvojice Svěrák-Smoljak zahltila svůj debutový film. Přistoupíme-li na to, že jde žánrově o crazy komedii (velmi silným aspektem je tu však satirický rozměr, jakož i možný subžánr, dobově typická sociální satira...), je doslova úžasné, jak dokonale oba scénáristé využili svého citu pro jazykový humor... Jakoby v druhém plánu za desítkami zlidovělých hlášek a vtipů stojí třeba osobitá práce s vlastními jmény (japonský malíř-miniaturista Uko Ješita, automobilový závodník Volejník, ale vlastně i většina typických českých příjmení...), postižení frázovitosti spisovné češtiny veřejného prostoru doby normalizace, ale i obecně doby komunismu (,,nemusí pršet, jen když kape"), absurdita jazyka, až dadaistická motivace (,,třeba se vás... plachej"), poetika trapnosti a ,,pierrerichardovství" Luďka Soboty... Je toho skutečně hodně a to ještě se ne všechny vtípky a gagy podařilo dotáhnout až do konce a vypointovat tak, jak by se zřejmě slušelo...jak někde řekl sám Zdeněk Svěrák, byl to scénář, kde bylo materiálu na tři filmy... Je skutečně s podivem, že ani smutná dobová normalizační realita vzniku filmu neměla na výslednou podobu velký vliv a že jenom dokumentovala pravidlo, že velké osobnosti mnohdy plodí těžká doba... (17.11.2006)

Jáchyme, hoď ho do stroje (Joaquín, puso en la Máquina) je zajímavý především v pojetí aiónského boje proti nestandardnímu procesu chronologické výpovědi stavu věcí nadcházejících. František Koudelka (Francesco "Paco" Hilado) trpící Angelmanovým syndromem, přijíždí do města a zde právě začínají všechny peripetie s asimilací v raně normalizační společnosti. Překonává všechny překážky za pomocí rozpisu, který grafickými značkami znázorňuje, kdy se u něj bude Angelman projevovat více či méně. Projevy syndromu zvaného také Happy puppet neboli šťastná loutka jsou tak odvislé od tohoto scénáře, za kterým nejspíš stojí samotný Jáchym. Postava veskrze tajemná. Pacient František se ale setkává s celou plejádou pitoreskních postav jako např. Edou Hudečkem (Eduardo Folklórico), Blankou (Membrana), vilnou dvojicí podnikových terapeutů Karfíkem a Kláskem (Coliflor y Cerveza), prchlivým závodníkem Volejníkem (piloto Petróleo), svou tetičkou Marií Sýkorovou a jejím psem Gregorem (tiíta Mária Parus y su pinche coyote Gregorio) a zároveň celým svým bytím fatálně směřuje do tenat psychiatra Dr. Chocholouška (Dr. Galerida). Díky nešťastným okolnostem ohledně jeho tzv. happy puppet syndromu se dostane i do týmu zápasníků Judo za STS Chvojkovice - Brod (STS Sabina - Vado). Pointou je, že Jáchymovo chybou se Františkovi dostane do ruky úplně jiný harmonogram věcí budoucích. Zní to zamšmodrchaně, ale z toho chápeme, že (SPOILER) není možné, aby nám někdo naprogramoval život, neboť každý je svého štěstí strůjcem. (21.06.2012)

První z cimrmanovských vesměs úspěšných filmů sedmdesátých a osmdesátých let minulého století přinesl již tehdy špičkovou podívanou a hned celou sérii zapamatovatelných scén a zlidovělých výroků. Výborné je i základní téma - venkovský dělník v Praze - i konfrontace prvních projevů managerské kultury (víc se o ní začalo u nás mluvit koncem šedesátých let). Stejně dobrým nápadem bylo prolnutí cimrmanů s ypsilonisty a klasickými herci. Pro mne osobně je velkým zážitkem "falešná kočička" Věra Ferbasová, jejíž tetička nepostrádá rozkošnou prvorepublikovou výstřednost, v níž cítím úsměvnou čapkovskou vlídnost všedního dne. Co proto tu také dostává iracionální víra ve vědu. Sečteno a podtrženo: crazykomedie se vším, co k tomu patří. Nezbývá mi než v úctě stanout před nesmrtelnými díly Japonce Uko Ješity, která nešlo přehlédnout. I "malá" velikost má totiž svůj nepřehlédnutelný formát. (05.11.2007)

Filmová prvotina dvojice Svěrák-Smoljak, je (podle jejich vlastních slov) až moc přecpaná vtipem, na kterém rozhodně nešetřili. Geniální jednoduchost dnes již naprosto jedinečného humoru je zde opravdu v každém záběru. Nesmrtelné hlášky a výborné herecké výkony, podpořené samotnou dvojicí autorů. Komedie, která se stala českou filmovou klasikou a poznávají jí další generace. Zdeněk Liška zde opět prokázal svou hudební geniálnost a nadčasovost. Hudba v úvodních titulcích, je nefalšované minimal techno. (14.10.2012)