Dogman

Kdyby měl Gilles Deleuze ještě šanci vidět tento film, možná by řekl, že je to typický případ "stávání se zvířetem", "stávání se psem". Marcello (Fonte) se stává psem nikoli vzezřením či ústrojenstvím, jen prochází jakýmsi neurčitým životním stádiem, kdy v důsledku společného života se psy a z lásky k nim a vzhledem ke své psí situaci, začíná přejímat psovské reakce a psovské "uvažování", takže v závěru, kdy se snaží dokázat, že psem není, dokazuje jen, že jím už je - jako by pejsek pobíhající kolem něj, už předjímal jeho vlastní bytí (zatímco Marcello se jen tak bezradně tváří). Poměr mezi Marcellem a Simoncinem nelze objasňovat z pohledu agresor/šikanovaný ani mučitel/trpitel ( (tento poměr by musel projít nějakým vývojem, a scénáristé jej také záměrně neobjasňují). Zatímco obtížně pochopitelné úchylky (chování na policii - psí věrnost, rozbití motocyklu - psí vztek, přání zavřít psa do klece, nesmyslné nošení mrtvoly - pokus o nové zapadnutí do psí smečky, a další) jsou právě filosofií "stávání se zvířetem" snadno objasnitelné. Pozn.: Matteo Garrone zde navazuje na tradiční výrazové prvky italské kinematografie, které, jak i jinde, se osvědčily i zde. (11.01.2020)

„JE TO PROBLÉM NÁS VŠECH. VŠECH TADY. TAKŽE HO MUSÍME ŘEŠIT VŠICHNI. A ŘEŠENÍ EXISTUJE. NAVRHUJU HO JEDNODUŠE ZABÍT...“ /// Takovej ten film, kde je od začátku jasný, kdo je dobrej a kdo špatnej… Prostě ze života. A ten většinou s těma hodnejma vyjebává… Rozumnej arťák. Arťák proto, že zbytečně natahujou obyčejný scény. Ne moc, ale… Sledujeme osud chlapíka, kterej upadá postupně do neštěstí – za což si ale (jak jinak) může sám. Takže vlastně jde vo takový čekání na pomstu (fakt nechápu, proč 105 minut?). A navíc to končí… to jako to fakt nemůžou dopovídat? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem všech nejlepší kamarád. Teda aspoň to říkaj, když je držím pod krkem. 2.) Rád popírám pravidla. Teď třeba to, že silnější pes mrdá. 3.) Thx za titule num71. “. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (02.12.2018)

Herecký orgasmus, který tu ze sebe vymáčkl Marcello Fonte je asi první věcí , kteoru tu musím zmínit. Dlouho jsem neviděla, aby takhle někdo uměl hrát očima a v podstatě ani nepotřebujete jako divák vidět to, co on, protože to z jeho pohledu vyčtete. Nicméně ke scénáři. Až do poslední chvíle jsem hodně koketovala i s tou čtvrtou hvězdičkou, ale nakonec mi tam ještě něco málo chybělo. Možná jakýsi moment překvapení na závěr. Film je to ale festivalově krásný, lidský, plný lásky, nenávisti a pejsků. Opravdu nelituju toho času, co jsem mu věnovala. (26.06.2019)

Hlavní postava Dogmana je asi nejzajímavější filmovou postavou, co jsem za hodně dlouhou dobu viděl. Nelze mu nefandit, ale na druhou stranu jste na něj nasraní v určitých momentech, kterými se příběh ubírá. Přitom prostředí je správně ponurý, lidé jsou správně Italští. Všichni tu tak jako zapadají, jak balíček karet do krabičky. A jelikož je všechno poměrně precizní a některé záběry jsou jak ty nejkrásnější záběry z italského, poměrně nehezkého podzimního, pobřeží, tak očekáváte, že ta pomsta, o které tento film vlastně je, dopadne tak jako filmově…a ona nakonec dopadne tak jako…absurdně. Závěr mi chyběl trošku důslednější a věcnější, jinak určitě jeden z předních italských filmových zážitků. (26.02.2019)

Marcello Fonte se svým dobráckým obličejem je výborný představitel tohoto hlavního hrdiny, který si svůj život zpestřuje i nezákonným podnikáním, i když je v jádru dobrák. Možná se nám nebude líbit, co dělá, ale můžeme ho pochopit. Matteo Garrone nás vzal na další historku z podsvětí kousek od Neapole, ale neopakuje se, je to výrazně jiný film než jeho slavná Gomora. (13.10.2021)