Kdo hledá zlaté dno

Tak aj Menzel si musel dat parrocnu prestavku po roku 1968. A aby sa vratil a mohol vobec tocit, musel prist s nejakym budovatelskym patosom /= kravinou/ a tou je tento film Kdo hleda zlate dno. Ku scenaru sa skoda vyjadrovat, aj tak je tam kopu normalizacneho balastu. Ked sa pokusim odmysliet si ten normalizacny hnoj, dostavam sa k podpriemernemu filmu v ktorom ide o stavbu akejsi priehrady. Film vznikal v dobe tvrdej normalizacie. Nic to, aspon ze sa o par rokov natocilo Na samote u lesa. 40 % (03.02.2013)

Jasně, nejsem blbej a chápu, že to je budovatelská agitka, ale když se nad to divák trochu povznese dá se najít spousta pozitiv: Pokud se nepletu ve filmu nezazní ani jednou oslovení "soudruhu", "čest práci" či podobná razítka režimu. Stavba nejvyšší hráze u nás je zajímavou záležitostí bez ohledu na druh papaláše který o ní rozhodl a mnoho záběrů je zajímavých s jistou dokumentární přidanou hodnotou. Tuny betonu a železa jistě nejsou ideální kulisou vztahového dramatu, ale na druhou stranu bylo to v té době reálné a i to má svou hodnotu. Humor Zdeňka Svěráka je nenápadný, ale jasné identifikovatelný, spoustu hlášek lze najít i tady v ostatních komentářích. A dostávám se k hlavním devizám filmu. Jan Hrušínský a Jana Giergielová stvořili opravdu hezkou dvojici s nábojem. Hlavně Jana je zde nádherná a je velká škoda, že to byla její jediná role. Také velká škoda, že se režisérovi nepovedlo z jejího potenciálu (hlavně nohy má úžasné) vytřískat víc, je směšné když dvojice skoro sexuje v autě za jízdy, ale doma do postele lezou oblečení od hlav k patám... Divák nemrava má smůlu. :-) Hlavní herecký prostor tak dostává postava Františka Husáka, který se toho zhostil výtečně. A nakonec, ona hlavní myšlenka "charakter a poctivá práce je víc než prachy za cenu krádeží a žebrání" je přece platná pořád, ačkoliv na to i v současném režimu spousta lidí nedbá... Hodnocení tedy trochu nadsazuji, přehlížím šablonovitost, ale pokud by tam bylo méně tatrovek a větší tlak na příběh, klidně by to mohlo odpovídat. (25.01.2018)

Šedavé bezčasí normalizace a jedno z nejtěžších období naší moderní historie dopadlo nemilosrdně i na Jiřího Menzela - Husákovský totalitní režim nemohl překousnout udělení amerického Oskara za nejlepší neanglicky mluvený film pro Ostře sledované vlaky a silně tlačil na Menzela, aby se ceny americké filmové akademie veřejně zřekl, což naštěstí Jiří Menzel ustál a tlaku komunistických aparátčíků nepodlehl; navíc normalizační režim silně podráždil svou filmovou adaptací Hrabalova textu Skřivánci na niti - humorně ale pravdivě reflektující 50. léta, do té doby něco neslýchaného (takže v reálu snímek prakticky nikdo neviděl, normalizátoři zavřeli film na 20 let do ,,trezoru" a když se pak na začátku 90. let konečně dostal ven, získal hned hlavní cenu Zlatého medvěda na Berlinale), za což se Menzel dostal na index a normalizační režim zakázal jednomu z našich nejlepších režisérů na pět let točit - jako odpustek a vykoupení musel pak v roce 1974 natočit právě tento film - mělo jít o ukázkový budovatelský snímek...bez tohoto kontextu se dnes na film vlastně ani nedá dívat... (30.11.2021)

Aby si mohl notorický provokatér Menzel po kritice komunismu, věhlasném snímku 'Skřivánci na niti', který nakonec musel na dvacet producírovat do trezoru, prakticky točit co chce, musel se soudruhům vykoupit touto brainwashing propagandistickou celovečerní reklamou - tak mu to nemějme za zlé. Lehkou ironií je, že za šest let si nedaleko od natáčecího místa téhle normalizační koláže natočil kultovní poetickou rapsodii 'Postřižiny' - co naplat, Dalešice prostě stojej za hovno.... (26.09.2020)

Tento film bývá Jiřímu Menzelovi často otloukán o hlavu za to, že to byla jeho úlitba režimu, aby mohl po nucené odmlce znovu začít točit. Osobně se domnívám, že tahle úlitba byla ze všech úliteb tou nejméně úlitebnou. Tvrdí-li dnes někdo, že je to tuctová budovatelská agitka, tak buď snímek v životě neviděl, a/nebo ho viděl, ale jen neustále dokola omílá tradované nesmysly. Jestliže film někdo zhlédne dejme tomu v roce 2080, až nebude naživu ani jeden pamětník čtyřicetileté diktatury proletariátu, bude ho sledovat toliko jako dávný příběh ze stavby Dalešické přehrady, bude udiven historickou technikou a patrně nebude rozumět sousloví „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (přičemž slovo socialismus/socialistický už v celém snímku nezazní ani jednou jedinkrát). A bude s to vnímat hlavně příběh dvou mladých lidí, v němž jeden z nich je hnán touhou po bohatství, zatímco ten druhý chce dělat práci, která ho baví, i za cenu nižších příjmů: „Jaký to má výhody?“ „Nekradu a nežebrám.“ „A to ti stačí?“ „No.“ Jestli je to pro někoho nepochopitelné, pak je to dáno zřejmě odlišným pohledem na život... Hudba: Angelo Michajlov. (14.06.2010)