Kdo hledá zlaté dno

Po pětileté nedobrovolné pauze natočil Jiří Menzel v těžkých dobách normalizace, tento polozapomenutý netolik výrazný film, o mladém hodináři (Jan Hrušinský), později po vojně budovateli dalešické přehrady, na který se jistě pečlivě dohlíželo, (přepsaný a dodaný scénář), ano i do tý doby na vynikajícího Jiřího Menzela nějakým způsobem došlo, člověk když se na to tak kouká, tak by vůbec neřekl že je to od něj, zde chybí jakýkoliv jeho rukopis, ale vyloženě špatné to zas nebylo, když si člověk odmyslí např. onen ideologický balast, vidí film, který vznikal v nelehké době s nepříliš přitažlivým námětem a komplikovaným scénářem, tohle by opravdu málokterý režisér dokázal, tak aby se na to ve finále vůbec dalo koukat. Každopádně dobře, že nakonec zas začal točit i přes tu dlouhou pauzu kdy byl zakázaný, protože to co natočil později, to už byly opět znamenité filmy pro nejen náročné diváky, které normálně vůbec nemusely vzniknout. (11.06.2010)

Šedavé bezčasí normalizace a jedno z nejtěžších období naší moderní historie dopadlo nemilosrdně i na Jiřího Menzela - Husákovský totalitní režim nemohl překousnout udělení amerického Oskara za nejlepší neanglicky mluvený film pro Ostře sledované vlaky a silně tlačil na Menzela, aby se ceny americké filmové akademie veřejně zřekl, což naštěstí Jiří Menzel ustál a tlaku komunistických aparátčíků nepodlehl; navíc normalizační režim silně podráždil svou filmovou adaptací Hrabalova textu Skřivánci na niti - humorně ale pravdivě reflektující 50. léta, do té doby něco neslýchaného (takže v reálu snímek prakticky nikdo neviděl, normalizátoři zavřeli film na 20 let do ,,trezoru" a když se pak na začátku 90. let konečně dostal ven, získal hned hlavní cenu Zlatého medvěda na Berlinale), za což se Menzel dostal na index a normalizační režim zakázal jednomu z našich nejlepších režisérů na pět let točit - jako odpustek a vykoupení musel pak v roce 1974 natočit právě tento film - mělo jít o ukázkový budovatelský snímek...bez tohoto kontextu se dnes na film vlastně ani nedá dívat... (30.11.2021)

Takhle si před představuji nejen budovatelský film, ale budovatelský obsah filmu prej " Tam, mezi opravdovými chlapy, kteří se nebojí žádné práce, nalezne navíc sílu rozejít se s maloměšťáckou rodinou své vyvolené..." cha cha, jako aby jste rozuměli, ta jeho vyvolená byla jedna z nejkrásnějších holek co jsem kdy v našem filmu viděl, nabízela mu dobře placenou práci, když mu skončila vojna, jela pro něj jela autem a těšila že budou spolu a prej "on našel sílu" no to je hustý. Takovou holku nechat samotnou a ject makat na druhej konec republiky a když tam za ním celá natěšená přijede tak do ní začne ládovat kolik kubíků vody se vejde do přehrady co právě staví, tohle není o žádném nelezení síly, tohle je o koledování si o kopačky v poměrně velkolepém stylu. Neznám žádnýho chlapa, kterej by radši převážel píseček v náklaďáčku než šukal s krásnou holkou, to je přece do nebe volající píčovina co se mě ten film snažil namluvit. (25.01.2011)

Pokud byla natočena tahle hrůza, za kterou stojí Menzel se Svěrákem, přemýšlím, jak otřesný musel být původní scénář od Měšťana a Ráže. Nevěrohodné, směšné, poetické záběry na staveniště přehrady fakt nefungovaly, navíc jich byla snad polovina. Teď si absolutně nevzpomenu na jiný film, který by zobrazoval vybájenější podobu normalizace. Nejcennější na tomhle snímku je to, vidět Aloise Liškutína, "vyjmenovávače" z komedie Na samotě u lesa, říct víc rozvitých vět za sebou. (10.09.2020)

Aby mohl točit neutrální filmy á la Na samotě u lesa, musel se Jiří Menzel vykoupit bezobsažnou agitkou o budování sídliště. Vyčvěchtal se v normalizačním bahně a šel suchou nohou dál. Bylo by laciné a trapné mu to vyčítat, ale stejně lacině a trapně se chová on v porevoluční éře, když kritizuje "poklesky" Václava Vorlíčka či Oldřicha Lipského a hází je do jednoho rudého pytle se zrůdnostmi Trapla a Čecha. To je zbabělé a hloupé. Jinak samotný film za 20% (24.10.2005)