Kdo hledá zlaté dno

,,Jsou ženský na silnici a do terénu." Toto a další moudra (třeba to, že hodné holky už v Praze nejsou, jen na Moravě, nebo že těm dnešním mladým vůbec nezáleží na penězích) se dozvíme z neuvěřitelně tupého normalizačního žvástu. A když říkám neuvěřitelně, myslím to vážně - nedá se uvěřit tomu, že Kdo hledá zlaté dno natočil stejný režisér jako Skřivánky na niti, protože ty filmy se vyloženě popírají. Vím, za jakých okolností film vznikal, ale přesto se Menzelovi divím, že na to měl žaludek. Celkový průser se skládá především z: telecího pohledu Jana Hrušínského, hudebního tématu hraného na příšerné synťáky pořád dokola minimálně o dvě oktávy výše, než je únosné, glorifikace hrkajících ošklivých stavebních přístrojů a pitomého scénáře. Dopis, který píše Petra svému příteli, je mimo veškeré myslitelné kategorie. Kdyby mi nějaký takový moje přítelkyně napsala, okamžitě bych se s ní rozešel (padají v něm obraty jako ,,Ty moje příšero milovaná vzdálená"). Když se na konci jeden soudruh rozeřve ,,HOŘÍ!", říkal jsem si, že pokud přiběhne zase ten blbeček s hasicím přístrojem, bude to jedna z nejhorších komedií na světě. Přiběhl. (29.07.2010)

Poněkud bezduchý naivistickobudovatelský film, který vynáší do popředí socialistickou morálku pracujícího lidu a jeho poctivost, a to i přes opačné reálie všedního života. Mladik Láďa Kratochvíl (Jan Hrušínský) má po ukončení základní vojenské služby otevřenou budoucnost, pohlednou mladou čekající přítelkyni Petru (Jana Giergielová) a možnosti vést poměrně kvalitní život se všemi požitky, nutných k příjemnému životu. Ale Láďa je především socialistický mladík, plný nadšení a poctivosti obyčejných pracujících, a tak není překvapením, že sám sebe nachází při brigádnické stavbě dalešické přehrady a elektrárny. Dostává se tím k prazákladům socialistického myšlení a uspořádání, na které stejně každý kašle, ale jako prezentace socialistického státu může být působivá, i když je to ve skutečnosti jen úsměvně schovívavá podívaná. Samozřejmě přichází odcizení mezi ním a Petrou, pro kterou se tímto stává nezajímavým v jejím pojetí schopnosti se postarat o budoucnost a jejich potomstvo, i když se snaží o něj bojovat. Ale Láďa je ještě příliš mladý a příliš naivní. Samozřejmě odmítání obyčejnosti spotřební společnosti je chvályhodné, ale nabízená alternativa pracujícho socialismu je v tomto případě pokrytectvím. Samozřejmě nechybí správní chlapí ze stavby: řidič Miky Polievka (Julius Pántik), vedoucí autoprovozu Daibor (Alois Liškutín), kantýnská Marcela (Míla Myslíková), řidič Jan Vízner (Otakar Dadák), či řidič Provazník (Leopold Franc). K těm jsou dáni do protikladů vykutálení vydělávači peněz jako pumpař (Jan Řeřicha), taxikář Béďa Hustoles (Miroslav Masopust), zelinář Ivan (Alexej Okuněv), stavebník Nováček (Oldřich Slavík), či ulejvák Pepík Němec (František Husák), snad jediná opravdu zajímavá postava filmu. Samozřejmě jistá poetika při stavbě nechybí, ale celek je více než rozpačitý. Bohužel. (22.12.2011)

Nemám nic proti tomu, že někdo natočil film z prostředí stavby a víceméně na státní zakázku (námět mimo dobovou realitu není), ale Menzel ho natočil bez invence a úplně zamětitelně, včetně hereckých kreací (jeho kmenový František Řehák nechť je důkazem za všechny). Navíc Menzel dokázal, že mu nejde příliš dokumentaristický pohled na věc, právě potřebný v takovémto typu filmů. (16.06.2010)

Aby si mohl notorický provokatér Menzel po kritice komunismu, věhlasném snímku 'Skřivánci na niti', který nakonec musel na dvacet producírovat do trezoru, prakticky točit co chce, musel se soudruhům vykoupit touto brainwashing propagandistickou celovečerní reklamou - tak mu to nemějme za zlé. Lehkou ironií je, že za šest let si nedaleko od natáčecího místa téhle normalizační koláže natočil kultovní poetickou rapsodii 'Postřižiny' - co naplat, Dalešice prostě stojej za hovno.... (26.09.2020)

Tak tohle natočil laureát státní ceny Klementa Gottwalda Jiří Menzel... Nesoudím. Točilo se v době nejhustčího kompostu. Je to úlet. Zatímco celá republika krade jak se dá (film se snaží na toto kriticky poukazovat čistým přístupem Honzy), šmelí a spoléhá na známé, kteří jim schovávají pod pultem banány, Honza Hrušínský si najde práci pro chlapa a jezdí s Tatrovkou 815 na staveništi elektrárny. Tady najde svoji pravou cenu a postupně zavrhne vše staré včetně sexy blondýnky se kterou vydržel chodit i během 2 let vojny. V partě dělníků, tun bahna a buňek plných zabahněných bagančat a propocených vaťáků najde to pravé přátelství mezi dělníky, svářeči a řidiči Tatrovek a bagrů... Během filmu jsem si uvědomil jak krátké byly minisukýnky v roce 74 a že embéčko v erkové verzi vypadalo dost dobře - tedy s tuningem v bílé barvě a s ozdobnými disky kol.... Jirkovi Menzlovi i Zdeňku Svěrákovi to odpusťme, díky tomuto blábolu mohly vzniknout jiné, skutečné skvosty. PS. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděl jezdit Tatrovku s korbou plnou šutrů po bahništi s hudebním doprovodem klavíru a symfonického orchestru... Už jen kvůli tomu stojí za to snímek vidět. A pro nadšence do Tater je to nezbytnost. (29.06.2011)