Zapomenuté světlo

Závěrečná slova hlavní postavy o skutečné podstatě a vlastním smyslu víry jakoby redukující boha na odlesk boží duše, který není než vírou v dobro, jsou srozumitelná i pro ateistu. Lidská mravnost je totiž jen jedna. Příběh, který ve své literární předloze byl zřejmě dějově i psychologicky zjitřenější a samozřejmě posunutý do času Demlova života, svou šťastnou aktualizací - posunem do posledních měsíců komunistického režimu - jen získal. Vše, co bylo v složitém a nesnadném Demlově životě skutečně životné a pozitivní, bylo soustředěno do hlavní postavy filmu, role, která patří k vrcholům Polívkovy početné filmografie. Stejně zdařile vyznělo i zachycení novodobé madony ztělesněné umírající matkou zčásti již vzrostlých dětí pohorské vesnice na východním okraji Jablonecka; i o výkonu Žilkové, její ztělesnitelky, lze říci, že byl jedinečný. Roprachtice-Albrechtice jsou také východiskem pro přesný, nezkreslený výraz předností i limitů pozdní normalizace; obraz, který možná nepřekračuje limity šedi, určitě zachovává rozmanitost té doby. Do zdánlivě všedního příběhu se v dobrém slova smysu podařilo "propašovat" věčné a všelidské, aniž se rozplynulo v mlžině povšechných dogmatickotezovitých frází. SVĚTLO tak víc než čestně obstojí nejen v českém měřítku - o tom nemůže být nejmenších pochyb - , ale i v mezinárodním; v tomto případě mám na mysli např. srovnatelné, zaměřením i směřováním SVĚTLU blízké dílo prominentního režiséra polského hraného filmu ŽIVOT ZA ŽIVOT / MAXMILIAN KOLBE. Silou výrazu a nepatetického enthusianismu se tato Michálkova práce zařadila k nesporným vrcholům české polistopadové kinematografie hraného filmu. (10.03.2009)

Ak by bolo zabudnuté svetlo rovnako natočené v dobe nekompromisnej českej novej vlny, inými slovami jeho tvorcovia by si "říkali o kriminál", asi by som mal z neho autentickejší pocit. Natočiť ho v 90tych rokoch totiž žiadne riziko v tomto smere nepredstavovalo, Michálek sa mohol obávať iba tak komerčného neúspechu. Nie je to síce fér tvrdenie, ale aj pán farár Holý vie, že život fér rozhodne nie je a ak sa boh modlí k človeku a v jeho existenciu môže už iba veriť, musí rátať s tým, že niektoré bytosti v ľudskom tele sú iba hovná. Možno najsympatickejšia úloha Bolka Polívky, scénu v podnapitom stave si ale odpustiť pochopiteľne nemohol. Nie je ale z tých, na ktoré si budete po čase spomínať. Tou je posledný rozhovor s umierajúcou Žílkovou. (07.12.2013)

Měl jsem tuto ve své době oceňovanou záležitost zaškatulkovanou jako povedenou záležitost, kterou je potřeba vidět a doplnit si filmové vzdělání. Očekávání tedy logicky nějaká byla. Jaké to nepříjemné zjištění pro mě bylo, když je mě předkládán příběh, který by mohl být zajímavý, který by mohl být správně osudový, který by mohl být silný, ale ani jedno se nekoná. Místo toho Žilková předvádí možná svůj nejlepší výkon kariéry, ale to u herečky, která toho na plátně nikdy mnoho nepředvedla, přeci tohle automaticky neznamená skvělý výsledek. Bolek mě, v této pro sebe atypické roli, rovněž nenadchnul. Jeho farář se sice modlí ke svému kostelu, evidentně je zamilovaný do Žílkové, ale rovněž se ve filmu 4x opije. Vzhledem ke svému zdejšímu hodnocení se pro mě jedná o zbytečně nadhodnocený snímek. 50% (02.04.2021)

Když jsem Zapomenuté světlo před lety viděl poprvé, připadalo mi příliš šedivé a smutné, příliš nasáklé dobou, na kterou jsem ani pořádně nepamatoval, leda ze školky. Bylo mi právě patnáct, zvenku útočilo léto a Anička, do které jsem byl trochu zamilovaný, zhodnotila celé dílo lapidárním: "Pchh... ňákej bůh." Pak jsme se šli všichni koupat do jezera. Tolik jen na kajícnou objasněnou, jaké může být člověk pako, obzvláště když se v patnácti zamiluje ("Proč pod paprsky slunce, Die, usadils / nám ženy, ono zlo tak svůdné pro lidi?" četl jsem včera u Eurípida). Mně se totiž už tehdy Zapomenuté světlo docela líbilo, zejména výkon Bolka Polívky, ale zůstal jsem mlčet. Teď na podruhé mi nezbývá než uznat, že je to dílo v české kinematografii devadesátých let jedinečné už svým námětem a krásné především v oné postavě neokázalého kněžského hrdiny všedních normalizačních dnů. Ostatní výkony, až na Veroniku Žilkovou, jsou ve srovnání s Polívkou poněkud mdlé. Ale i s pár drobnými vadami se jedná na jednu stranu o skvělý portrét jedné doby a toho, jak bolestně poznamenala katolickou církev, na druhou stranu o neméně skvělou, volnou demlovskou variaci na téma kněz a láska k ženě. (06.02.2009)

A opět plujem proti proudu. V žádném případě nemohu říct, že by "Zapomenuté světlo" byl špatný film. To ani náhodou. Jenomže od režiséra IMHO našeho nejlepšího porevolučního filmu ("Je třeba zabít Sekala") jsem čekal opravdu něco víc. Bolek Polívka je skvělý herec i ve vážných polohách, jistě, ale o tom nás již přesvědčil předtím i potom. Veronika Žilková není jen komediantka z TELE TELE, ale nadějná herečka, která nemá mnoho příležitostí. A i když pominu několik nereálných scén (facka tajemníkovi), jedná se o film sice dobrý, ale...no, jak bych to jen řekl,...obyčejný! Pokud chcete vidět Bolka Polívku ve vážnější poloze, zkuste radši "Sedím na konári a je mi dobre", nebo "Musíme si pomáhat". 65%. (14.04.2009)